středa 22. listopadu 2017

S krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, nekřesťansky sobě počíná

Když jsem se na sklonku letošní zimy vypořádal s rodinou Šnajberkových, nasměroval jsem soustavnější rodopisnou činnost na svobodnické rodiny, které se poprvé mezi mými předky objevují ke konci 17. století. A svobodníkům se od té doby věnuji soustavněji, samozřejmě s některými "odskoky" k dílčím otázkám nebo zajímavým projektům. V průběhu hledání v dostupných pramenech se mi nashromáždilo několik zajímavostí, o které je záhodno se podělit.

Svobodnická genealogie je tak trochu zvláštní disciplínou. Není lehčí, ani těžší, je jiná. Tím hlavním, čím se pro mě osobně liší od "běžné" genealogie, jsou bohatší zdroje. Čím jsou pro poddané zemské knihy, tím jsou pro svobodníky desky zemské a svobodnické knihy. Je pak zvláštní číst v jedné knize zápis o převodu svobodnické chalupy jednoho prapředka vtěsnaný mezi dlouhé zápisy šlechticů jako byly Šternberkové, Valdštějnové nebo Černínové, jimiž se převádějí celé vesnice či hrady. Nabízí se ale celá řada dalších materiálů ve fondech Národního archivu, jakými jsou třeba Stará manipulace, Komorní soud nebo Česká finanční prokuratura (více informací ke svobodnické genealogii najdete zde).
Právě v posledně jmenovaném fondu jsem našel vedle celé řady jiných listin, o které se zde v dohledné době také podělím, i tento dopis, který adresoval můj pra(-)děd Jan Mudroch královskému prokurátorovi, v němž si stěžuje na svého bratra. 
I když jsem se při jeho čtení bavil, je to vlastně hodně smutné čtení. Ale tak jako vždycky jsem rád, že byl napsán a že se dochoval, a dovoluje mi uspokojit nutkavou zvědavost rodopisce.
Celý přípis z prvního února roku 1674 označený Ponížená žádost ode mně níže poznamenaného Jana Mudrocha byl adresován Kryštofovi Norbertovi Knauthovi z Fahnenschwungu, Jeho Mi. římského císaře, uherského a českého krále radu, Též slavných soudů dvorského a komorního soudci a královskému procuratoru v království českým, Panu mně laskavě a dobrotivému Jeho mi[los]sti.

Jan Mudroch nedělá žádné okolky a otevřeně předestírá své stížnosti na bratra Matěje. Zpočátku se ještě snaží svojí stížnost formulovat tak, aby i pro královského prokurátora, jehož starostí byla péče o řádné plnění daňových povinností svobodníků, měla dostatečnou váhu. Proto umně vplétá do seznamu svých stížností i klíčový pojem kontribuce:
Netajím před J. Mil., kterak Matěj bratr můj mladší s krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, ne křesťansky sobě počíná. Mně v ničemž poslouchati nechce, ani kontribuci platiti. Když ho napomínám, aby dal Contributi, nevážně a nectně mi mluví, zlodějů, lupičů, šelem, paličů nespravedlivejch [vsuvka] a že by on mi s mou povinností zle udělal. [konec] Nevážně kleje a klatby vydává, mně odpovídá, že vypálí, aneb že se mi v domě oběsí.
Manželce mé kurev vojanskejch, paliček, zlodějek, že ho s dětma svejma vokrádá, naříká bratra Bo[h]uslava, že ho s manželkou mou, vypálili, a bratra Jindřicha, že mu nějaký železo vzal, a manželce jeho kurev nadal. A to nám bratrům, začasté mluví, že nás vypálí, aneb že někerého zabí. Sousedům našim lidem poddacím, tak jako nám odpovídá, a že mu kradou jen říká, a nic na ně, tak jako i na nás, nižádým způsobem, dokázati nemůže.

Nutno podotknout, že zmíněné nectné řeči a nadávky, kterými častuje nebohého Jana i další okolí byly ve své době pokládány za velmi vážné, a to včetně dnes úsměvné šelmy (původem z německého Schelm značícího původně mor, morovou ránu). 
Pak si Jan vzpomene, že stížnost nepíše jako starší bratra nezdárného Matěje, ale coby starší svobodník kouřimského kraje, a tak, aby "si kryl záda" a aby v očích svého představeného nevypadal marně, pro jistotu dodává, že spolu se svým kolegou, druhým starším svobodníkem Matěje bez úspěchu napomínali:

Z takových jeho posuňků a činů, oba starší [j]sme ho pěknými slovy, napomínali, trestali, aby předně Pána Boha svého a bližní své miloval, jich na jejich poctivosti neutrhoval a nic z toho nečinil. Ale on nic sobě na lepší rozum vzíti, a žádného napomenutí k sobě přijíti nechce. Ale čím dál tím horší jest. Bratru Bo[h]uslavovi předešle taky tím vypálením hrozil. Což potom našel se v jeho domě položenej oheň, což nevím, kdo to učinil.
Já obávajíc se jeho odpovídání, pro neplacení Contributi, Executi dáti mu sem nesměl, ale chtíc pořádnost při Casse krajské míti, musím zaňho sám platiti. Tak dlouho, až sem příležitost k ouřadu V. Mil. mohl míti to k přednesení. Zato V. Mil. snížení a pokorně s největší snížeností prosím, že se ke mně budoucně tak laskavě a milostivě nakloniti, toho poradíc, mě v tom zastati a před takovým jeho odpovídání zaopatřiti, a v čem mě a vejš jmenované naříká, to při Ouřadě V. Mi. aby hleděl dokázati, a co sem zaňho Contributi vydal, mně zas to vše vynahradil a dal, milostivě naříditi račítev.

Těžko soudit takto s odstupem 350 let a na základě jednoho listu, ale u Matěje se podle všeho projevovala paranoia. Představa, že trpí nějakou újmu, nebo mu újma hrozí, obava z pronásledování, konspirační teorie, kverulantsví. Vše klasické známky stihomamu jako z učebnice.
Pro všechny z Matějova okolí, další bratry Mudrochovi, jejich rodiny a dokonce i pro Mudrochovic poddané (ano tato svobodnická rodina měla své poddané) to ale musela být neúnosná situace. Už jen to, že se Jan odhodlal vytáhnout tuto rodinnou záležitost na světlo a předestřít jí královskému prokurátorovi, svědčí o tom, jak zoufalí již všichni museli být:
Tak se jest jakýs udělal, bezbožný svývolný a bláznivý, nectný, žádného nectí. Tak že mi za jeho činy srdečná hamba jest, na nás vejš jmenované pokřikuje, paličů zlodějů nadává, kdyby to mělo býti dáleji, nemožné by nám bylo s ním obstáti. Skrz to vypálen, skoro každý den převelice kleje a klatby vydává, na toho kdo ho vypálil, tak že hrozno poslouchati a obávati se, aby pro takové jeho klení a zlořečení Všemohoucí Pán náš všech podruhé tím ohněm aneb jinšími metlami trestati neráčil.
Pak cítil potřebu ještě vysvětlit, o čem Matěj vlastně pořád mluví, a tak královskému prokurátorovi vysvětluje, co se vlastně před více než deseti lety stalo. Pro úplnost dodávám, že k rozdělení dvorečku došlo v roce 1658 (ve svobodnických knihách bylo poznamenáno až v roce 1690) a o požáru je zmínka v berní rule.

V. Mil. Milostivý Pane, strany toho ohně, o kterejž tento nářek jest, pravdivou zprávu činím, jakž se stal jest. Před 13, když jsme všickni 4 bratří po rozdělení našem o tenž dvoreček spolu, v témž dvorečku bydlili, z dopuštění Božího přišel oheň nenadálý a rychlý. Tak že jest nejen jeho, ale podobně i nám naše shořelo, komuž vinu máme dávati když nevíme, aby kdo svou nero[z]šafností vinen byl tím, musíme Panu Bohu to poručiti, což jisté jest, kdyby on neráčil dopustiti, že by nic takového státi se nemohlo. V čemž se V. Mi. K laskavé obraně a pomoci poručená čím a zůstávám a za V. Mi. na modlitbách mých všeho dobrého žádající



Jeho Mi. Czi. a král. starší svobodník v kraji kouřimském
Jan Mudroch v Tatounovicích

Na konec si asi Jan Mudroch uvědomil, že dopis je málo úřední a aby zvýšil své možná poslední naděje na nějaké řešení neblahé situace, tak ještě připojil takový menší "zlepšovací návrh" na efektivnější výběr daní z kapes svobodníků:

Netajím před V. Mi. nýbrž přednáším, kterak jak předešle za nebožtíka Veseckého, tak až dosavad starší svobodníci, od jiných všech svobodníků, jen toliko měsíčnou Contributi k sobě přijímají, a sněmovní do berně zemské každý sám svou Quotu odvozují, a tj. jim nepřiležité, tak že pro dost málo mnohý musí daleko jíti, a toho pracně pohledávati. A kolikráte pro nečasné odvedení a nepořádnost jejich v tom, Executi mívají, tak že je víc Executi stane než Contributi, I poněvadž starší svobodníci od jinších svobodníkův k sobě měsíčnou Contributi přijímají, mně se to vidí býti všem za dobré a za lepší pořádnost, aby i táž sněmovní Contributi k sobě přijímali, a od sebe zas v jedné sumě do berně zemské odvozovali. Tak aby ve všem dobrá pořádnost býti mohla. Což já bez vůle a milostivého od V. Mil. Nařízení nic takového před sebe bráti nechci, než jakž milostivě naříditi ráčíte.

Ve spise se zachovala i reakce na tuto stížnost, ale o tom až příště.