sobota 4. února 2017

Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

neděle 29. ledna 2017

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.

sobota 17. prosince 2016

Sešli se mračskej, poměnickej a konopištskej aneb Saframente, co by řekl, nic

Z mých předchozích postů musí být zřejmé, že jsem si zamilovat Toleranční přihlášky z Berounského kraje. A to nejenom proto, že možná obsahují podrobné výpovědi mých předků nebo alespoň jejich příbuzných. Jenom samotné výpovědi přihlašujících se evangelíků jsou natolik silné, že se vyplatí je číst.
Vedle nich ale podrobně zachycují i podrobné protokoly o údajné nedovolené agitaci. Jedné z nich se měli dopustit František Šnajberk, šafář z Pomněnic, Matěj Skrčený, polní mistr z Týnce nad Sázavou, Václav Šnajberk, ovčák z Mrače, a Jiří Skrčený, ovčák z Konopiště. Tato čtveřice měla přemlouvat Václava Balíka, mistra polního z Benic, aby spolu s nimi přestoupil k helvétské víře, aby se "dal zapsat k jejich víře". Václav Balík nejen, že nepřestoupil, ale patrně čtveřici rádobyagitátorů udal. Následovaly pak výslechy této čtveřice a jejich konfrontace s Václavem Balíkem, plné obviňování a popírání. To všechno bylo zachyceno v protokolech a jenom rozněcovalo mojí zvědavost. 
Potom, co jsem si udělal jasno v hlavních otázkách, kdo je můj předek, našel Jiřího i jeho otce, bylo jenom logické, že jsem se vrátil k tolerančním přihláškám. Chtěl jsem zmapovat všechny Šnajberky, kteří se v roce 1782 přihlásili k reformované církvi, a také zjistit, jak jsou propojeni s mojí rodinou.

sobota 12. listopadu 2016

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl IV.

Na stole leželi Martinové a Jiříkové na úhledných hromádkách roztříděni podle rodin. Ale s jídlem roste chuť. Už mi nestačilo, že “můj” Jiří skutečně existoval, že jsem věděl, který Martin je ten můj, a dokonce, kdy se narodil. To, po čem jsem několik let pátral, mi bylo málo. I když už jsem vlastně nemusel, procházel jsem další matriky.

středa 26. října 2016

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl III.

Připadal jsem si jako v rodopisné verzi Cimrmanova externismu. Informace o Šnajberkových je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je. Celý rok 2015 jsem nechtěl pohlédnout pravdě do tváře, ale s příchodem dalšího roku nezbylo než se pustit do toto, čemu jsem se chtěl od samého počátku vyhnout - projít všechny matriky, kde by se snad mohli Šnajberkovi vyskytovat. Nazrál čas použít místo mozku genealogické svaly.

sobota 8. října 2016

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl II.

Vlastně už ani nevím, proč jsem si tehdy od návštěvy SOA Praha a dohledání Martinova sňatku sliboval něco víc, než jméno Martinova otce a případně jeho bydliště. Víc se přece v obvyklých zápisech o sňatcích najít nedá. Snad mě v tu dobu mrzelo hlavně to, že jsem jej nedokázal propojit s žádným Šnajberkem z Tolerančních přihlášek. Nezbylo než se pustit po stopách Jiřího.

sobota 17. září 2016

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl I.

Se Šnajberkovými jsem prvně seznámil v roce 2009. Protože dědeček byl učitelem, musel za protektorátu doložit, že mezi jeho předky nebyli Židé. Díky všem křestním listům, které si tehdy musel obstarat, jsem se dostal snadno do poloviny 19. století, přesněji do roku 1858. Křestní list dosvědčoval, že rodičům Martinovi Šnajberkovi a Marii se v Měchnově narodil syn Vincenc a byl pokřtěn v evangelickém kostele v Soběhrdech pastorem Jurenem. 
Další kroky jsem mohl dělat v závislosti na tom, jak SOA Praha postupně zveřejňoval "své" matriky, tehdy ještě na stránkách actapublica. Od Martina, gruntovníka v Měchnově, jsem se postupně dostal k jeho otci Josefovi Šnajberkovi. A zápis o sňatku Josefa Šnajberka se svobodnickou dcerou Lidmilou Mudrochovou z roku 1797 uváděl jméno jeho otce Martina Šnajberka. To bylo v roce 2011. A tehdy začaly těžkosti. Do té doby to bylo vlastně jednoduché bádání závislé jenom na tom, jak rychle SOA digitalizoval matriky.

sobota 4. června 2016

Aniž rozuměl šepotu větru, jenž po drsném listě ho hladil a o veliké budoucnosti píseň mu hudl

Z titulku dnešního postu by asi jen největší znalec české historické literatury přírodovědné poznal, že bude o bramborech. Dnešní oběd mně totiž připomněl starou myšlenku, kdy moji předkové ochutnali brambory.