sobota 17. srpna 2019

Punkta hlubockého panství

Když jsem bez nějakého zvláštního záměru listoval některými pozemkovými knihami v třeboňské aplikaci, náhodou jsem narazil i na gruntovní knihu hlubockého panství nově založenou v roce 1685. Panství už tehdy patřilo ke schwarzenberské doméně, které vznikala v jižních Čechách. Na prvních dvou stranách knihy byly pro budoucnost zachovány důvody, proč byla vlastně nová kniha zakládána. Co pro mě bylo zajímavější byla pravidla s názvem Puncta a milosti pro lidi poddané a k dobrému vysazené, která mimo jiné dobře zachycují stav na českých panstvích po skončení Třicetileté války.
Před námi vyvstávají obrazy vesnic s pustými grunty, které se vrchnost snaží za každou cenu osadit novými hospodáři, protože každé neobsazené hospodářství představovalo ztrátu. Pole pustla, peněžitá renta do vrchnostenské pokladny se neodváděla a hlavně chyběla síla na hospodaření na panské půdě. Vidíme ale i snahu vrchnosti regulovat a dohlížet na morálku poddaných a ekonomickými nástroji bojovat proti prostopášnosti, která mezi poddanými kvetla. Vždyť dva články ze sedmi zabývají se nemanželskými dětmi.
Na druhou stranu bychom měli ocenit i snahu vrchnosti nastavit jednotná a předvídatelná pravidla pro poddané, kterými se měly nároky jejich poddaných řídit. Nebylo ponecháno nahodilému rozhodnutí hejtmana panství, kterak rozhodne o dědických a majetkových nárocích poddaného. A mimochodem stejná punkta jsem našel zapsaná i v gruntovnicích jiných panství schwarzenberské domény.

Nejprve pak následují některá puncta a milosti pro lidi poddané a k dobrému vysazené, za kteréžto každý Jeho Vysoce osvícené kníž. mi. nejnižší poníženosti děkovati a jimi se spraviti věděti bude, jaký následuje
1o Z těch jistých poddaných, kteří od léta 1618 za času té nešťastné Rebellie a na to následující České vojny z panství zběhli a zemřeli, připadá Mil. vrchnosti z jejich spravedlnosti ...... 3
kostelu tomu jenž službama božíma připojení byli ...... 1/2
k záduší pustému dřítenskému ...... 1/2 
[4. díly ] 
2o Po takovém, kterej se jeho Mil. Císařské za vojáka verbovati dal, a po vyjití 12, 15 i více letech se zase nenavrátil, nýbrž o život svůj přišel, připadá Mil. vrchnosti ...... 1
přátelům jeho ...... 2 díly 
[3 díly]
An by pak po dosti dlouhém čase se zase navrátil, tehdy takové jeho spravedlnost jemu v celosti propuštěna a připsána býti má.
 
3o Který by pak z rozpustilosti neb svývolně z panství zběhl a po 10 neb 15 letech se nevrátil, všechno milostivé vrchnosti připadne, avšak vrátil-li by se zase na panství, Mil. vrchnost z pouhé milosti jemu buď všechno, a nebo aspoň díl zase dáte v moci sobě zanechávati ráčí. 
4o Po jednej ženskej svobodnej sobě kterážby s mužskou též svobodnou osobou k pádu přišla, připsán býti má
mil. vrchnosti ....... 1

jí s dítětem ...... 2
[3 díly] 
5o Po zmrhanej vdově připadne Mil. vrchnosti ...... 1
jí s dítětem ......2 
[3 díly] 
6o Vynacházejí se též na dvořích od léta 1618 pustých mnozí nápadové, o kteréž žádný nápadníci se neozejvají, však pokudžby se kdo budoucně ohlásil a náležitě provedl, že tento a nebo onen nápad jemu skutečně patří, má v tom slyšán a jemu z milosti dle uznání žádosti učiněno býti. 
7o Po jednom v kníž. špitále Lišovském zemřelém špitálníku připadá k témuž špitálu ...... 1 [3 dílůy]
a jeho přátelům 2 
[3 díly]

První článek jasně stanovuje, komu připadají majetkové nároky těch poddaných, kteří v předchozím období z panství utekli a zemřeli. Období počíná rokem 1618 a onou neštastnou Rebelií, což není nic jiného než odkaz na druhou pražskou defenestraci. Zmíněnou českou válkou zas není nic jiného než občanská válka, mezi českými stavy a vojsky svrženého českého krále Ferdinanda. Ne že by snad poddaní utíkali ze svých statků jenom proto, že zaslechli o Slavata, Martinic a Fabricius okusili sílu zemské přitažlivosti, nebo jenom v reakci na manévry stavovských a císařských vojsk. 
Majiteli panství byli Malovcové z Malovic, kteří patřili k protestantům, a jejich majetek byl po prohraném povstání konfiskován. V 1623 připadl císařskému generálovi donu Baltazarovi de Marradas, a to darem od císaře. Nový majitel se patrně na svém novém panství choval podobně jako na dobitém území. Cílem bylo maximalizovat zisk a nějaké ohledy na ty kacířské české kmány šly stranou. I časté průtahy vojsk spolu s kořistnickým tlakem byli dalším podnětem pro hospodařící sedláky, aby všeho nechali a raději ze svých usedlostí utekli.
V roce 1661 získali hlubocké panství od Marradasů Schwarzenberkové. Válka už skončila a stavovské povstání bylo také dávnou minulostí. I uprchlí poddaní museli být již po smrti. Mohli, a patrně se také objevovali, jejich dědicové, kteří si mohli nárokovat dědické podíly ze statků svých rodičů, prarodičů nebo jiných příbuzných. V takových případech bylo nutné postavit najisto, že takové nároky jsou zcela liché. Vždyť útěkem z panství dopouštěl se poddaný zrady své vrchnosti a jeho nároky bez nároku propadaly ve prospěch vrchnosti. I na hluboké připadly tři čtvrtiny nároku vrchnosti, a po osmině měl dostat farní kostel, do jehož farnosti uprchlíci patřili, a pusté záduší dříteňské, kde se snad měl shromažďovat kapitál na jeho obnovu.
Otázka je, zda šlo o nějaké fiktivní pohledávky, a pokud ne, kdo je měl hradit? Dávalo by smysl, aby pohledávky bývalých držitelů gruntů převzal nový držitel gruntu oproti srážce z kupní ceny. Za normálních okolností vyplácel by pak v podobě splátek majetkové nároky starému držiteli nebo jeho dědicům. V tomto případě pak splátky šly do vrchnostenské pokladny nebo k záduší farních kostelů nebo do Dříteně. Tak třeba na starém gruntě vedeném na fol. 21 se eviduje nárok vrchnosti z titulu odběžné ve výši 64 kop a 50 grošů. Tato částka je pak také pravidelně splácena, jak ukazují zápisy o ročních splátkách. 
Druhý článek je téměř opakem článků prvního. Míří na ty, kdo nejenže nezradili svého pána, ale aktivně se postavili na stranu Jeho Císařské Milosti a vstoupili do císařského vojska, aby proti ohavné rebelii bojovali se zbraní v ruce. Pokud by tací během vojenské služby padli nebo byli nezvěstní, s jejich podíly se mělo naložit jinak. Třetinu se ponechala vrchnost, ale na rozdíl od prvního článků to nebyl chápáno jako trest, ale jako jako uplatnění práva odúmrti, které vrchnosti tradičně patřilo. Druhá třetina měla připadnout přátelům vojína. Pod tím pojmem si nepředstavujme kamarády nezvěstného, ale spíše širší příbuzenstvo, které by za normálních okolností nemělo na dědictví nárok.
Kdyby se ale snad stalo, že by se voják sám po čase vrátil z vojny, pak mu mělo být vyplaceno vše bez krácení. Jinak řečeno, voják neměl nárok na to, aby snad získal grunt, na kterém už většinou někdo jiný hospodařil, ale jeho nároky měly být cele uspokojeny, zase splátkami nového držitele gruntu (případně i z panské poklady, pokud by bylo něco plněno na onu třetinu připadající vrchnosti).
Třetí článek vlastně rozvíjí článek první. Míří také na případy svévolného zběhnutí z panství, nebo jak instrukce říká z rozpustilosti nebo svývolně, pokrývá ovšem případy současné, zatímco článek první řeší v první řadě historické nároky a zběhnutí v dávné minulosti. Pokud tedy někdo zběhl ze své usedlosti a panství a nevrátil se do deseti nebo patnácti let, vše mělo připadnout vrchnosti. I zde se jedná o propadnutí nároku jako sankce svého druhu. Ten, kdo zběhne, porušuje svojí povinnost věrnosti své vrchnosti, což je provinění velmi závažné.
Když se pak takový uprchlík náhodou navrací, nemá žádného nároku na svůj případný majetkový podíl, na rozdíl od navrátivšího se vojáka, který svojí povinnost neporušil. V takovém případě ovšem instrukce poznamenává, že je možné aby navrátilec dostal celý nebo část konfiskovaného nároku. Je to ovšem zcela ponecháno na úvaze vrchnosti, neboli jak instrukce uvádí z pouhé milosti dostane se mu po zvážení všechno okolností nějaké části majetku. Milostí se rozumí právě charakter takového rozhodnutí, že z něčí přízně dostává se někomu něčeho, nač nemá právo. 
Vrchnost vlastně tímto způsobem dobrovolně omezila svoje nároky, protože fakticky založila nárok navrátilce alespoň na něco. Jak velké to "něco" bude, je ovšem zcela na jejím rozhodnutí.
Čtvrtý a pátý článek byly určeny na obranu obecné morálky a snažily se bojovat proti svodům mimomanželského sexu. Ať už to byla svobodná dívka, která s mužskou též svobodnou osobou k pádu přišla, nebo vdova, která se zapomněla a k zmrhání přišla, jejich případné majetkové nároky měly být zkráceny o jednu třetinu, která připadaly jako pokuta vrchnosti. Zbylé dvě třetiny měly dále zůstat vdově nebo dívce, ať již provdané nebo nikoliv. A takto se to skutečně aplikovalo. Např. na fol. 189pv vidíme v rozepsání dědických podílů na levém okraji stránky nárok Alžbětě zmrhaný ve výši 2 kopy, 48 grošů a 4/7 d následovaný nárokem milostivé vrchnosti po ní ve výši 1 kopy, 24 grošů a 2/7 d, tedy dvě třetiny pro Alžbětu a jedna třetina pro vrchnost.
Článek čtvrtý pro mě trochu nesystematicky neřeší případ, kdy svobodná dívka přišla k pádu s osobou, která by svobodná nebyla, jinak řečeno s ženatým mužským. Jak by se na takovou konstelaci mělo reagovat? O tom směrnice mlčí.
Šestý článek upravuje pravidla pro pusté grunty, tedy grunty, které zpustly v důsledku opuštění, válečných událostí nebo z jiných obyčejnějších příčin, jako byl třeba požár. Je to jakýsi doplněk prvních třech článků, které se uplatňují vůči všem těm uprchlým poddaným nebo vojákům. Tam, kde se nepodaří prokázat nápadníkovi (tedy tomu, kdo má na nějakém gruntě svůj majetkový, resp. dědický podíl) svévolné zběhnutí nebo jiný důvod ke konfiskaci nebo propadnutí majetku, je možné, aby takový nápadník přihlásil se svým právem. Pokud by se mu podařilo svůj nárok prokázat - a to hlavně tak, že prokáže svojí blízkou příbuznost s někdejším držitelem - měl mu být  být bez dalšího přiznán. 
A konečně sedmý článek přináší nová pravidla pro ty, kdy našli zaopatření v lišovském špitále. Ten byl založen teprve v roce 1676, tedy několik let před vydáním instrukce, a to pro zaopatření a dožití 6 mužských a 6 ženských vysloužilých sloužících. Jejich případné podíly se měly rozdělit na třetiny, z nichž jedna připadne špitálu, a dvě třetiny jeho přátelům, tedy jak jsme již řekli širšímu příbuzenstvu, které by jinak nepatřilo mezi dědice. Špitálu se dostalo dalšího zdroje, ze kterého mohl financovat svůj další provoz, i když s ohledem na kapacitu samotného špitálu i možnou velikost podílů šlo spíše o podporu symbolickou. 

neděle 22. dubna 2018

Tomáš Vyklantický: Game over

V minulých dvou postech vylíčil jsem nejprve pohnutlivou stížnost Eleanory Vyklantické královskému prokurátorovi na svého muže Tomáše. Tím divoce roztočila kolesa úředního soukolí, která hrozila semlít Tomáše Vyklantického. Povzbuzována svou matkou, Tomášovou tchyní, vnukla úřadům myšlenku, že by se její manžel hodil za vojáka. 
V druhém pokračování jsme si mohli přečíst zprávu staršího svobodníka čáslavského kraje; ta působila trochu vyhýbavě, i když hlavním obviněním o slabém charakteru Tomáše Vyklantického musel dát za pravdu, snažil se podle mého soudu své dobrozdání vyvážit trochu i v Tomášův prospěch, když naznačil, že Tomášova preference korbele před tvrdou prací na gruntu pramení i z povahy jeho manželky a jeho tchyně.

Odpověď z Prahy na sebe nenechala dlouho čekat. Deset dní poté, co starší svobodník napsal svoje vyjádření, sepsali na úřadě královského prokurátora odpověď s pokyny, jak dál postupovat. 

Jeho Mti C. též král komory české rada a král. pan Pr[o]courator v království Českém (titul) ráčil sobě zprávu pod datum 12. Marty léta jdoucího stížnost Eleanory Vyklantické proti manželu jejímu Tomášovi Vyklantickému // od JMC a král staršího svobodníka kraje Čáslavského slovutného P. Karla Laurenze Čeňka // odeslanou přednésti dáti, a sic nedbalý, marnotratný a pohoršlivý život téhož Tomáše Vyklantického vyrozuměti, jakož i že jest grunt svůj v Arbelovicích za 300 f prodal vyrozuměti. A pročež nařizovati ráčí, aby předně on Pan starší se v tom informírovati dal, i sám ten grunt prohlédl, zdali snad příliš lacino, ke škodě ženě a dětem jeho odprodaný nejni, v kteréžto případlnosti by kupující, dotčený grunt buď navrátiti aneb sumu trhovou zlepšiti musil.


2. Z těch 300 f sumy trhové, bude on Pan Starší jeho Tomáše Vyklantického spravedlivě dluhy mocti vyplatiti a na to zprávu učiniti, co ještě hotových zůstává, aby od rozdělení jich nařízení učiněno býti mohlo.

3. Co se osoby Tomáše Vyklantického dotejče, poněvadž Pan Karel Vesecký starší v kraji Bechyňském české Recrout potřebuje, může se mi i tom corespondirovati, a jemu jeho do Recrout vydati.

Datum při JMC král. Úřadu fiscalnim v Praze 22. Marty 1706

Starší svobodník byl pověřen, aby prošetřil poslední transakci Tomáše, zda nebyla pro něj a pro jeho rodinu nevyhodná. Pokud by starší svobodník shledal, že hodnota gruntu byly vyšší, měl pravomoc si od nového vlastníka vyžádat doplatek do plné hodnoty usedlosti, případně prodej anulovat. 
Již zaplacená kupní cena, která byla u staršího v úschově, měla být použita přednostně pro vyplacení Tomášových věřitelů. Teprve o tom, co zbyde, učinil by královský prokurátor další opatření.
Konečně se řešilo Tomášovo vzetí na vojnu. Po zprávě staršího svobodníka se zdálo, že Tomáš unikne, protože kvóta pro rekruty byla v čáslavském kraji  již naplněna. Snad chtěl svobodník Čeněk Vyklantickému pomoci tím, že odvod odloží na příště, až bude potřeba dalších rekrutů. Jenže na to na finanční prokuratuře neslyšeli. Starší svobodník kraje čáslavského měl se spojit se svým protějškem v kraji bechyňském, který ještě "neměl splněno" a patrně by dalšího rekruta uvítal.

Tím se asi osud Tomáše Vyklantického naplnil. Zda byl skutečně odveden, nebo zda tentokrát vyvázl, ze složky zjistit nejde. 

sobota 10. března 2018

Skrze svou ženu a jeho tchýni že mu takový nátisky činí

V minulém článku jsem popisoval stížnost Eleanory Vyklantické z Alberovic na svého manžela a vůbec na neblahý osud, který jí v důsledku manželovy rozmařilosti stíhá. Spolu s matkou vymyslely (z jejich pohledu) báječný plán. Manžela kořalečníka pošlou na vojnu a statek zůstane manželce. Sepsaly tedy podání úřadu královského prokurátora, a tak roztočily kola úřední soukolí.

neděle 7. ledna 2018

Pro své ustavičné ustavičné pití času nemajíce

Dalším příběhem, na který jsem při procházení fondu České finanční prokuraturu v Národním archivu narazil, byl truchlivý osud Eleonory Vyklantické z Alberovic, nebo, jak se dříve psalo z Arbelovic. Není to vlastně příběh ničím mimořádný; spíše naopak ukazuje, že u před třemi sty lety měli lidé stejné problémy a starosti jako dnes.

neděle 3. prosince 2017

Čtyři rejtaři pro něho odesláni budou

Když pra(-)děd Jan Mudroch, coby starší svobodník a bratr zlořečeného Matěje odesílal v únoru roku 1674 svojí stížnost na Matěje úřadu královského zemského prokurátora, musel mít rozporuplné pocity. Na jednu stranu snad věřil, že se mu snad konečně dostane pomoci a bratr bude vyšší autoritou přiveden k rozumu a zkrocen, na druhou stranu se musel bát, že jako starší svobodník kouřimského kraje bude do řešení problematické situace zapojen, takže s bratrem bude muset komunikovat jako autorita úřední.

Ve spise k této neblahé rodinné záležitosti, kterou Jan tím, že do stížnosti zapojil i stížnost na neplnění kontribuce, udělal úřední záležitost, se pak zachoval ještě patrně koncept odpovědi na tuto stížnost. No, odpovědi; věcně to smysl dává, ale podle datumů uvedených na přípisech by odpověď časově předcházela stížnosti. Rozdílnost v datech si nedovedu dosti dobře vysvětlit.
Leč, i kdyby šlo o odpověď Janovy naděje naplněny nebyly, neboť co jeden ze dvou starších svobodníků dostal jasné pokyny jak postupovat.  
Nařizuje se ex officio při král. starších svobodnících kraje kouřimského Jiříkovi Bořkovcovi a Janovi Mudrochovi, aby po dodání tohoto ihnedky sem na Cerhenice před král. ouřad náš Matěje Mudrocha kováře postaviti hleděli, co za příčinu jest, bude mu náležitě předneseno. Nestane-li se pak ihnedky tedy na jeho vlastní outratu čtyři rejtaři pro něho odesláni budou, a co by z toho mu následovalo, čas ukáže; pokudž by se co protivil, majíce tam na kvartýru soldatescu jednoho rejtara vzíti a na jeho náklad sem dodati neobmeškají, toho pro správu. Datum z Cerhenic dne 16. Maj Anno 1673 
Z M římského císaře uherského a českého krále nařízení král. hejtmana kraje Kouřimského 
Vilém Voldřich Střela z Rokyc                                 Jan Šimon Audecký z Audejic

Mohlo by se zdát, že rejtar byl univerzálním řešením všech problémů v 17. století. Čtyři rejtaři měli případně odvést váhajícího Matěje před zástupce krajského hejtmana. Proč zrovna čtyři vojáci byli považování za dostatečný počet, proč ne dva nebo tři. Jako ultimátní řešení pak mělo nastoupit ubytování jednoho vojáka u Matěje. Pochopitelně na jeho útraty. Jak by jen mohlo vypadat nucené soužití paranoidního kováře s tourettovým syndromem a houževnatého, bojem zcyničtělého, neurvalého vojáka? Na to moje představivost nestačí.

středa 22. listopadu 2017

S krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, nekřesťansky sobě počíná

Když jsem se na sklonku letošní zimy vypořádal s rodinou Šnajberkových, nasměroval jsem soustavnější rodopisnou činnost na svobodnické rodiny, které se poprvé mezi mými předky objevují ke konci 17. století. A svobodníkům se od té doby věnuji soustavněji, samozřejmě s některými "odskoky" k dílčím otázkám nebo zajímavým projektům. V průběhu hledání v dostupných pramenech se mi nashromáždilo několik zajímavostí, o které je záhodno se podělit.

sobota 4. února 2017

Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

neděle 29. ledna 2017

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.