neděle 22. dubna 2018

Tomáš Vyklantický: Game over

V minulých dvou postech vylíčil jsem nejprve pohnutlivou stížnost Eleanory Vyklantické královskému prokurátorovi na svého muže Tomáše. Tím divoce roztočila kolesa úředního soukolí, které hrozily semlít Tomáše Vyklantického. Povzbuzována svou matkou, Tomášovou tchyní, vnukla úřadům myšlenku, že by se její manžel hodil za vojáka. 
V druhém pokračování jsme si mohli přečíst zprávu staršího svobodníka čáslavského kraje; ta působila trochu vyhýbavě, i když hlavním obviněním o slabém charakteru Tomáše Vyklantického musel dát za pravdu, snažil se podle mého soudu své dobrozdání vyvážit trochu i v Tomášův prospěch, když naznačil, že Tomášova preference korbele před tvrdou prací na gruntu pramení i z povahy jeho manželky a jeho tchyně.

sobota 10. března 2018

Skrze svou ženu a jeho tchýni že mu takový nátisky činí

V minulém článku jsem popisoval stížnost Eleanory Vyklantické z Alberovic na svého manžela a vůbec na neblahý osud, který jí v důsledku manželovy rozmařilosti stíhá. Spolu s matkou vymyslely (z jejich pohledu) báječný plán. Manžela kořalečníka pošlou na vojnu a statek zůstane manželce. Sepsaly tedy podání úřadu královského prokurátora, a tak roztočily kola úřední soukolí.

neděle 7. ledna 2018

Pro své ustavičné ustavičné pití času nemajíce

Dalším příběhem, na který jsem při procházení fondu České finanční prokuraturu v Národním archivu narazil, byl truchlivý osud Eleonory Vyklantické z Alberovic, nebo, jak se dříve psalo z Arbelovic. Není to vlastně příběh ničím mimořádný; spíše naopak ukazuje, že u před třemi sty lety měli lidé stejné problémy a starosti jako dnes.

neděle 3. prosince 2017

Čtyři rejtaři pro něho odesláni budou

Když pra(-)děd Jan Mudroch, coby starší svobodník a bratr zlořečeného Matěje odesílal v únoru roku 1674 svojí stížnost na Matěje úřadu královského zemského prokurátora, musel mít rozporuplné pocity. Na jednu stranu snad věřil, že se mu snad konečně dostane pomoci a bratr bude vyšší autoritou přiveden k rozumu a zkrocen, na druhou stranu se musel bát, že jako starší svobodník kouřimského kraje bude do řešení problematické situace zapojen, takže s bratrem bude muset komunikovat jako autorita úřední.

středa 22. listopadu 2017

S krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, nekřesťansky sobě počíná

Když jsem se na sklonku letošní zimy vypořádal s rodinou Šnajberkových, nasměroval jsem soustavnější rodopisnou činnost na svobodnické rodiny, které se poprvé mezi mými předky objevují ke konci 17. století. A svobodníkům se od té doby věnuji soustavněji, samozřejmě s některými "odskoky" k dílčím otázkám nebo zajímavým projektům. V průběhu hledání v dostupných pramenech se mi nashromáždilo několik zajímavostí, o které je záhodno se podělit.

sobota 4. února 2017

Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

neděle 29. ledna 2017

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.

sobota 17. prosince 2016

Sešli se mračskej, poměnickej a konopištskej aneb Saframente, co by řekl, nic

Z mých předchozích postů musí být zřejmé, že jsem si zamilovat Toleranční přihlášky z Berounského kraje. A to nejenom proto, že možná obsahují podrobné výpovědi mých předků nebo alespoň jejich příbuzných. Jenom samotné výpovědi přihlašujících se evangelíků jsou natolik silné, že se vyplatí je číst.
Vedle nich ale podrobně zachycují i podrobné protokoly o údajné nedovolené agitaci. Jedné z nich se měli dopustit František Šnajberk, šafář z Pomněnic, Matěj Skrčený, polní mistr z Týnce nad Sázavou, Václav Šnajberk, ovčák z Mrače, a Jiří Skrčený, ovčák z Konopiště. Tato čtveřice měla přemlouvat Václava Balíka, mistra polního z Benic, aby spolu s nimi přestoupil k helvétské víře, aby se "dal zapsat k jejich víře". Václav Balík nejen, že nepřestoupil, ale patrně čtveřici rádobyagitátorů udal. Následovaly pak výslechy této čtveřice a jejich konfrontace s Václavem Balíkem, plné obviňování a popírání. To všechno bylo zachyceno v protokolech a jenom rozněcovalo mojí zvědavost. 
Potom, co jsem si udělal jasno v hlavních otázkách, kdo je můj předek, našel Jiřího i jeho otce, bylo jenom logické, že jsem se vrátil k tolerančním přihláškám. Chtěl jsem zmapovat všechny Šnajberky, kteří se v roce 1782 přihlásili k reformované církvi, a také zjistit, jak jsou propojeni s mojí rodinou.