Radošice ve Velké válce

Dnes bych rád připomenul blížící se výročí začátku Velké války, která zasáhla neblaze do života tisíců rodin v českých zemích. Chtěl bych připomenout jen některé z těch, kteří neměli na vybranou, když František Josef ve vleku německého spojence povolal své národy do zbraně.

Mým národům!
Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.
V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpěčení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.

Slova, která v létě roku 1914 předznamenávala temná léta a katastrofu nemající do té doby obdoby, zněla možná trochu pateticky a snad i nevinně. Všechno mělo jít rychle a hlavně skončit jinak. Když po pěti letech sčítaly vesnice svoje padlé, došly k ochromujícím číslům. Prakticky všechny obce u nás dodnes mají památník těch, kteří se nevrátili z bojišť v Srbsku, Rusku, Itálii či jinde.

Jak jsem zmeškal svatbu a jednom (manželském) rekordu

Nedávno jsem se poučil, jak nebrat zápisy v matrikách doslovně. Hledal jsem sňatek jednoho z předků. Šlo o celkem klasickou situaci. Mládenec se oženil mimo svou farnost a najednou se začal objevovat v křestních matrikách jako otec dětí spolu s matkou jménem Mariana. Postupoval jsem klasicky. Východiskem bylo narození prvního známého dítěte a následně jsem začal hledat v matrikách sousedních farností. Vytypoval jsem jednu, která z těch sousedních patřila ještě ke stejnému panství a pročítal jsem jeden zápis za druhým, protože na potvoru chyběl pro dané období index. A tady jsem málem udělal hloupou chybu.