čtvrtek 12. června 2014

Gruntovní knihy: Prodej gruntovních peněz

Při čtení nejstarších gruntovních knih panství Libčeves jsem v zápisu o mých předcích narazil na zajímavou transakci, se kterou jsem se dosud nesetkal. Šlo o prodej gruntovních peněz, které z běžné pozemkové transakce udělalo zajímavou investiční příležitost pro třetí stranu.
Jan Šolta frejmarkem postoupil jest statku Šoltovského ke jmění držení a dědičnému užívání s čtvrtí lánem dědiny a s tím vším příslušenstvím jakž sám pokojně bez překážky jednoho každého v držení a užívání byl Wolpeře Pavla Nykle manželce na způsob takový, že ona Wolpera proti tomu postoupenému Šoltovskemu statku zase ji [= chalupu] Janovi Šoltovi postoupila a tímto zápisem postupuje též k dědičnému držení a užívání statku svého Nyklovského s tím vším příslušenství jakž toho sama v pokojném držení a užívání byla. A nadto vejš ona Wolpera jemu Janovi Šoltovi přidati a dodati má čtyřiceti kop miš. však rozdílně při každém masopustě po ii ßß miß až do vyplnění těch čtyřiceti kop miš. Takových pak čtyřiceti kop miš. on Jan Šolta na tom statku Nyklovským prodal je za xii ßß miß hotových ctihodnému knězi Bohuslavovi Hradešínskému na ten čas panu faráři v Libčevsi kterémužto knězi ona Wolpera dovolila a do vyplnění těch čtyřiceti kop miš. každoročně při mužském masopustě po ii ßß miß z toho Šoltovského statku klásti a odvozovati podle postoupení a zápisu ctihodného pana faráře Bohuslava Hradešínského jakž doleji a obšírněji v knihách zádušních tohoto záduší Libčevskýho se nadchází k záduší odevzdaného skládati má.
W autery po neděli smrtne Letha šestisteho.
Moje pra(-)babička Volpra, tehdy čerstvá vdova, směnila v první jarní den roku 1600 grunt po manželovi s jistým Janem Šoltou. A protože Šoltův statek měl větší cenu, měla doplatit ještě 40 kop míšeňských grošů, a to v ročních splátkách po dvou kopách. Jenže Šoltovi těch dvacet let, po kterých měl čekat na splacení svého přídavku, asi přišlo příliš dlouhých. Dohodl se proto s libčevským farářem, že mu pohledávku prodá za 12 kop vyplacených v hotovosti. 
Tak byli spokojeni oba dva, Šolta dostal svou hotovost a mohl si začít užívat. Farář zase získal gruntem zajištěnou pohledávku za 30 % její ceny. Nutno podotknout, že Bohuslav Hradešínský nekupoval pohledávku pro sebe, do svojí kapsy, ale ve prospěch záduší libčevského kostele.
Pra(-)babička Volpra Nyklová pak zmíněných 40 kop míšeňských splácela kostelníkům, kteří se o zádušní jmění starali. Podařilo se jí závazek splatit dokonce s předstihem, protože spolu se synem Tomášem poslední splátku položili v roce 1614.

Ačkoliv milovník hotovosti Jan Šolta docela jistě netušil, že existuje něco jako inflace, třeba instinktivně cítil, že peníze v čase pozbývají hodnotu. Nebo možná pečlivě sledoval mezinárodní situaci a vycítil stahující se mračna třicetileté války. Kdoví?
Z pohledu libčevského faráře se také jednalo o racionální rozhodnutí a zajímavou investici. I kdybychom uvažovali o inflaci, jistě by její výše nedosáhla slevy 70 %, za kterou pohledávku koupil, takže libčevský kostel na tom jednoznačně vydělal. Farářovi rozhodování bylo jistě snazší v tom, že jako představitel tradiční instituce nebyl omezen přízemními kategoriemi jako lidský život nebo věk a mohl uvažovat v delším období (nebo snad intencích věčnosti).
Tento koncept prodeje gruntovních peněz, jak jsem se následně poučil, nebyl zas tak vzácný. Nejčastěji se používal k tomu, aby nabyvatelé gruntů snížili svoje závazky vůči dalším nápadníkům. Namísto úhrady v ročních splátkách jim zaplatili najednou a v hotovosti výrazně nižší částku, čímž svůj dluh umořili a urychlili splácení svého gruntu. Věřitelé zase nemuseli čekat tak dlouho, často několik desítek let, aby dostali to, co jim náleží. Obě strany tak dospěly k oboustranně výhodnému řešení.