Pro své ustavičné ustavičné pití času nemajíce

Dalším příběhem, na který jsem při procházení fondu České finanční prokuraturu v Národním archivu narazil, byl truchlivý osud Eleonory Vyklantické z Alberovic, nebo, jak se dříve psalo z Arbelovic. Není to vlastně příběh ničím mimořádný; spíše naopak ukazuje, že u před třemi sty lety měli lidé stejné problémy a starosti jako dnes.

Čtyři rejtaři pro něho odesláni budou

Když pra(-)děd Jan Mudroch, coby starší svobodník a bratr zlořečeného Matěje odesílal v únoru roku 1674 svojí stížnost na Matěje úřadu královského zemského prokurátora, musel mít rozporuplné pocity. Na jednu stranu snad věřil, že se mu snad konečně dostane pomoci a bratr bude vyšší autoritou přiveden k rozumu a zkrocen, na druhou stranu se musel bát, že jako starší svobodník kouřimského kraje bude do řešení problematické situace zapojen, takže s bratrem bude muset komunikovat jako autorita úřední.

Ve spise k této neblahé rodinné záležitosti, kterou Jan tím, že do stížnosti zapojil i stížnost na neplnění kontribuce, udělal úřední záležitost, se pak zachoval ještě patrně koncept odpovědi na tuto stížnost. No, odpovědi; věcně to smysl dává, ale podle datumů uvedených na přípisech by odpověď časově předcházela stížnosti. Rozdílnost v datech si nedovedu dosti dobře vysvětlit.

Leč, i kdyby šlo o odpověď Janovy naděje naplněny nebyly, neboť co jeden ze dvou starších svobodníků dostal jasné pokyny jak postupovat.  

Nařizuje se ex officio při král. starších svobodnících kraje kouřimského Jiříkovi Bořkovcovi a Janovi Mudrochovi, aby po dodání tohoto ihnedky sem na Cerhenice před král. ouřad náš Matěje Mudrocha kováře postaviti hleděli, co za příčinu jest, bude mu náležitě předneseno. Nestane-li se pak ihnedky tedy na jeho vlastní outratu čtyři rejtaři pro něho odesláni budou, a co by z toho mu následovalo, čas ukáže; pokudž by se co protivil, majíce tam na kvartýru soldatescu jednoho rejtara vzíti a na jeho náklad sem dodati neobmeškají, toho pro správu. Datum z Cerhenic dne 16. Maj Anno 1673 

Z M římského císaře uherského a českého krále nařízení král. hejtmana kraje Kouřimského 

Vilém Voldřich Střela z Rokyc                                 Jan Šimon Audecký z Audejic

Mohlo by se zdát, že rejtar byl univerzálním řešením všech problémů v 17. století. Čtyři rejtaři měli případně odvést váhajícího Matěje před zástupce krajského hejtmana. Proč zrovna čtyři vojáci byli považování za dostatečný počet, proč ne dva nebo tři. Jako ultimátní řešení pak mělo nastoupit ubytování jednoho vojáka u Matěje. Pochopitelně na jeho útraty. Jak by jen mohlo vypadat nucené soužití paranoidního kováře s tourettovým syndromem a houževnatého, bojem zcyničtělého, neurvalého vojáka? Na to moje představivost nestačí.

S krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, nekřesťansky sobě počíná

Když jsem se na sklonku letošní zimy vypořádal s rodinou Šnajberkových, nasměroval jsem soustavnější rodopisnou činnost na svobodnické rodiny, které se poprvé mezi mými předky objevují ke konci 17. století. A svobodníkům se od té doby věnuji soustavněji, samozřejmě s některými "odskoky" k dílčím otázkám nebo zajímavým projektům. V průběhu hledání v dostupných pramenech se mi nashromáždilo několik zajímavostí, o které je záhodno se podělit.

Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.

Sešli se mračskej, poměnickej a konopištskej aneb Saframente, co by řekl, nic

Z mých předchozích postů musí být zřejmé, že jsem si zamilovat Toleranční přihlášky z Berounského kraje. A to nejenom proto, že možná obsahují podrobné výpovědi mých předků nebo alespoň jejich příbuzných. Jenom samotné výpovědi přihlašujících se evangelíků jsou natolik silné, že se vyplatí je číst.

Vedle nich ale podrobně zachycují i podrobné protokoly o údajné nedovolené agitaci. Jedné z nich se měli dopustit František Šnajberk, šafář z Pomněnic, Matěj Skrčený, polní mistr z Týnce nad Sázavou, Václav Šnajberk, ovčák z Mrače, a Jiří Skrčený, ovčák z Konopiště. Tato čtveřice měla přemlouvat Václava Balíka, mistra polního z Benic, aby spolu s nimi přestoupil k helvétské víře, aby se "dal zapsat k jejich víře". Václav Balík nejen, že nepřestoupil, ale patrně čtveřici rádobyagitátorů udal. Následovaly pak výslechy této čtveřice a jejich konfrontace s Václavem Balíkem, plné obviňování a popírání. To všechno bylo zachyceno v protokolech a jenom rozněcovalo mojí zvědavost. 

Potom, co jsem si udělal jasno v hlavních otázkách, kdo je můj předek, našel Jiřího i jeho otce, bylo jenom logické, že jsem se vrátil k tolerančním přihláškám. Chtěl jsem zmapovat všechny Šnajberky, kteří se v roce 1782 přihlásili k reformované církvi, a také zjistit, jak jsou propojeni s mojí rodinou.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl IV.

Na stole leželi Martinové a Jiříkové na úhledných hromádkách roztříděni podle rodin. Ale s jídlem roste chuť. Už mi nestačilo, že “můj” Jiří skutečně existoval, že jsem věděl, který Martin je ten můj, a dokonce, kdy se narodil. To, po čem jsem několik let pátral, mi bylo málo. I když už jsem vlastně nemusel, procházel jsem další matriky.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl III.

Připadal jsem si jako v rodopisné verzi Cimrmanova externismu. Informace o Šnajberkových je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je. Celý rok 2015 jsem nechtěl pohlédnout pravdě do tváře, ale s příchodem dalšího roku nezbylo než se pustit do toto, čemu jsem se chtěl od samého počátku vyhnout - projít všechny matriky, kde by se snad mohli Šnajberkovi vyskytovat. Nazrál čas použít místo mozku genealogické svaly.