Josef hezky píše, pošleme ho na študie aneb rodina padělatelova

Jeden starší článek, který by ale neměl zapadnout. 

Jak se rodový vývod rozrůstá do šířky, zvyšuje se možnost, že se v něm objeví i někdo, kdo svými činy přesáhne hranice lokální komunity a zapíše se do širší povědomí a v některých případech dokonce i do dějin národních. Ačkoliv není a nemá být cílem rodopisného bádání hledání slavných nebo snad šlechtických předků, když se někdo takový v dosahu rodového historika vyskytne, bývá zpravidla okamžitě polapen a zapracován do grafu. I v mém případě se v našem rodokmenu objevila Osobnost, která se dostala na stránky mnoha knih a dopracovala se až k maturitní otázce. Nejde sice o předka, resp. příbuzného, přímého, ale s ohledem na způsob, jakým svůj věhlas získal, je to vlastně dobře.

Josef Linda

S Marií Lindovou a později Slancovou se k našemu rodokmenu připojuje i další člen Lindovic rodiny, po kterém zůstala stopa nejenom na stránkách mitrovických matrik, ale jeho jméno se objevuje na stovkách dalších stran. Z těch stohů papíru některé popsal on sám, ale většina z nich ale byla popsána o něm; a bohužel ne zrovna v lichotivých souvislostech. Ale o tom až později.

Vraťme se do roku 1761, kdy se ve středu 23. prosince v rodině Petra Lindy, narodil syn Emanuel. Pokřtěn byl na Štědrý den v mitrovickém kostele a stejně jako jeho sestře se mu dostalo druhého křestního jména; pokřtěn byl Emanuel Adam, i když s Adamem si pak asi nikdo hlavu nelámal.
Emanuel se stejně jako asi většina Lindů živil v mitrovických hutích. V různých zápisech v matrikách se objevují povolání jako slévač, havíř, kohlmistr nebo uhloměřič.
Manželství uzavřel s mitrovickou Dorotou Dobiášovou v sobotu 15. listopadu 1788, když mu bylo necelých 27 let. V manželství se jim narodilo šest dětí. Tři synové – Josef (*1789), Jan (*1792) a Emanuel (*1800) – a tři dcery Anna (*1794), Dorota (*1797) a Marie (*1803). Přitom synové Jan a Emanuel zemřeli jako děti.

Manželství s Dorotou trvalo celých 20 let, 4 měsíce a 20 dní a skončilo, když Dorota v dubnu 1809 zemřela. Emanuel dlouho neváhal a po necelých osmi měsících do toho znovu „praštil“. Ještě v listopadu 1809 (přesně 26. listopadu) se oženil s vdovou Rosálií Novákovou. V té době mu bylo necelých 48 let a pokud zase jednou budeme věřit matrice zemřelých, byla by nevěsta o 12 let starší. Ať tak či tak Rosalie zemřela po 13 letech, 5 měsících a 26 dnech manželství ve čtvrtek 22. května 1823 na souchotiny. Emanuelovi tehdy bylo asi 62 let, a proto si nemohl dovolit dlouhou čekat. Když se proto rozhodl, že se znovu ožení, bylo to po půl roce v pondělí 20. ledna 1824. Jeho novou manželkou byla asi padesátiletá Anna Kadlecová. Ale ani jí nebylo přáno, aby po svém manželovi dědila. Po 14 letech a necelých 4 měsících Anna zemřela, když příčinou smrti bylo „chřadnutí“. Emanuel Linda, trojnásobný vdovec, maje tehdy 76 let, se už asi rozhodl dál nepokoušet štěstí a další nevěstu si nehledat. Možná si říkal, že už to asi nemá cenu. Ale viděno zpětně můžeme říct, že by mělo. Emanuel zemřel až úterý 4. října 1842 pro „slabost věku“, když ten „věk“ obnášel život v délce 29 504 dní (tedy 80 let, 9 měsíců a 11 dní).
Nejde zde ale ani tak o manželské rekordy Emanuela Lindy, jako o jednoho z jeho synů, Josefa Lindu, který určitě zanechal stopu v dějinách české literatury a žurnalistiky a možná i stopu v dějinách Národního obrození. Spojení Linda a Národní obrození je již dostatečným vodítkem, které by mělo spustit podmíněný reflex v mysli každého maturanta. Ano, s pravděpodobným autorem rádoby středověkého rukopisu nalezeného na zámku Zelená hora se dělíme o společného předka – Petra Lindu. Manželka Matěje Slance Marie Lindová pak byla tetou mladého nadaného falzifikátora.
Začátek Josefova života jako kdyby měl předznamenat spory kolem Rukopisu Zelenohorského. Jako možné roky Josefova narození se totiž udávají dva roky, a sice 1789 nebo 1792. Za to, že neznáme přesné datum a s jistotou ani rok jeho narození, „vděčíme“ mitrovickému faráři Studenovského. Ten totiž po dobu svého působení v letech 1783 až 1799 (uvádí se, že pro vysoký věk, ale třeba to viděl jako věc principu) nezapisoval žádné zápisy do matrik. Když se to po letech zjistilo, nový duchovní správce se pokusil zápisy doplnit zpětně alespoň v podobě výtahu. V každé ze tří matrik je pak obsaženo poměrně rozsáhlé latinské povídání o tom, jak a proč se zápisy rekonstruovaly. Dotyčné zápisy jsou potom doplněny jen ve strohé formě. Například právě zápisy v matrice křtů obsahují jen údaje o měsíci a roce, kdy se křest udál. Podobně zkrácené jsou i zápisy v dalších matrikách.
V matrice je Josefův křest zapsán pro měsíc říjen roku 1789. Jeho bratr Jan měl být pokřtěn v červnu 1792. Pochybnosti o tom, zda je datum správné, přinesl uznávaný rodopisec Spálenopoříčska Václav Davídek v roce 1939 v článku Rod básníka Josefa Lindy v Nových Mitrovicích. V něm dovozuje na základě zápisu v matrice zemřelých, v němž zápis o úmrtí Jana v roce 1794 uvádí věk 4 roky, že prvorozeným synem narozeným v roce 1789 byl ve skutečnosti právě Jan a že Josef je naopak narozen až v roce 1792. Předpokládá, že věk v matrice zemřelých je správný a na jeho základě upravuje pořadí narození synů Emanuela a Doroty Lindových. V tomto smyslu jsou dokonce provedeny opravy v matrikách, kdy jsou jména obou bratrů přepsána (a nedá se vyloučit, že opravy provedl sám Davídek). Je to samozřejmě možné, při rekonstrukci zápisů se samozřejmě mohlo stát mnoho chyb. Ale Davídkem přepokládaná teorie je jenom jednou z mnoha možných chyb, které se mohly stát. Jednou z dalších je i chyba v zápisu věku zemřelého Jana. Po letech asi opravdu nikomu moc nezáleželo na úmrtním věku malého chlapce. Taková chyba je stejně pravděpodobná jako jakákoli jiná chyba; přijde mi trochu předčasné dělat závěr o záměně jmen na základě údaje, který byl stejně jako všechny ostatní dodatečně doplněn po několika letech a který může být stejně chybný jako jakékoli další části zápisu.
Přesný rok narození Josefa Lindy proto podle mě zůstane i dál stejně nejistý stejně jako jeho autorství Rukopisu Zelenohorského. S jistotou známe naproti tomu datum jeho úmrtí. Josef Linda zemřel v Praze v pondělí 10. února 1834 na tuberkulózu. Ale dost už bylo strohých dat a začněme hledat člověka.
U Josefa se projevilo přirozené nadání a předpoklady k dalšímu studiu. Rodiče mu dovolili studovat na gymnáziu a později také filozofii na univerzitě v Plzni. V roce 1812 odešel do Prahy, kde dokončil studium filozofie a vystudoval také práva (do roku 1816). V roce 1818 začal spolupracovat s Pražskými Novinami a od roku 1820 redigoval Vlastenecký Zvěstovatel. Od roku 1822 působil v c. k. Knihovně. Této funkce se vzdal roku 1825, aby se mohl plně věnovat novinám. Kromě novinářské činnosti je autorem románu Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav anebo divadelní hry Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům. Jistě samé dobré kusy.
Nemělo by zapadnout, že kromě literární činnosti a padělatelství obohacoval češtinu novotvary. Údajně má být autorem takových báječných podstatných jmen, jako jsou bezkozmovice, žůře, mumlot, strašlina, zámina, nahrnutina, zapevnělina, lítán, a ještě lepších sloves zachlastiti, laskouniti, padoušiti, chřtánovati, čmejleti. K jeho dobru se sluší dodat, že slova, která sám vymyslel, také skutečně používal „Pastevci z křovin tropili mnohé vejtřesky na sklaplou svatbu.“ Možná bylo dobře, že si zvolil obtížnější, ale o to vděčnější dráhu literárního padělatele.
Tím nejzajímavější dílem z celé jeho tvorby má totiž být Rukopis Zelenohorský. Rukopis objevil v roce 1817 na zámku Zelená Hora u Nepomuka tamní zámecký úředník (přesněji důchodní písař) Josef Kovář a o jeho pravosti a hlavně autorství se dodnes vedou spory. Nálezce zaslal anonymně svůj objev koncem roku 1818 nejvyššímu purkrabímu království Českého hraběti Kolowratovi.
Tím fakticky začal dodnes trvající spor o rukopisy. Už v roce 1824 Josef Dobrovský, mimochodem Lindův učitel, zpochybnil jejich pravost a za jejich autora nepřímo označil právě Lindu. Jako člověk s výbornou znalostí ruštiny, angličtiny a srbštiny měl prý ideální předpoklady proto, aby mohl stvořit falzifikaci středověkého rukopisu, který mohl směle konkurovat jiným soudobým falsifikátům středověké epiky.
Mohl bych pokračovat líčením rukopisných sporů, ale místo tuctu odstavců o sporech o pravost a autorství rukopisu si zde raději vychutnejme jazykové mistrovství osmadvacetiletého (nebo pětadvacetiletého) syna slévače z Nových Mitrovic, a bratrance kováře Václava Slance nebo Anny Slancové, provdané Fialové, z Radošic.
Z části Sněmy:

Vsiak ot svéj čeledi vojevod(í),
mužie pašu, žeň i ruby strojá .
I umre li glava čeledina,
děti vsě tu sbožiem vjedno vladú,
vladyku si zroda vyberúce,
ký plezně dle vsněmy slavny chodí
chodí s kmetmi, s lechy, vladykami.
Vstachu kmetie, leši i vladyky,
pochválichu pravdu po zákonu.

A začátek části zvaný Libušin soud:

Aj, Vltavo, če mútíši vodu,
če mútíši vodu striebropěnú?
Za tě lútá rozvlajáše búra
sesypavši tuču šira neba,
oplákavši glavy gor zelených,
vyplakávši zlatopieskú glinu?
Kak o bych jáz vody nemútila,
kegdy sě vadíta rodná bratry,
rodná bratry o dědiny otné.
Vadíta sě kruto mezu sobú
lútý Chrudoš na Otavě krivě,
na Otavě krivě, zlatonosně;
Staglav chraber na Radbuzě chladně.
Oba bratry, oba Klenovica
roda stara Tetvy Popelova,
jenže pride s pleky s Čechovými
v sieže žírné vlasti prěs tri rěky.
Priletieše družná vlastovica,
priletieše ot Otavy krivy,
sěde na okénce rozložito
v Libušině otně zlatě siedle,
siedle otně,světě Vyšegradě.
Běduje i naríkaje mútno.