sobota 26. července 2014

Ó, kdož vysloví to naříkání a u smělých proklínání!

Ve středu 5. ledna 1814 můj oblíbený předek Matěj Čermák z Činěvse, ponievadž pak nyní muž se staroby a již přese 2 leta tak s nemocí obklíčený jest, že on ze světnice vyjít, tím méně tomuto hospodařství zadost ucžiniti v stavu není, obzvlaštně když jej také pod ohně roku 810 potkal, tehdy sebe nucený vidí ještie za svého životí mezi svými dítkami narovnání, by po jeho smrti mezi nima nevůle nepovstají, učinil, pročež ještě při dobrém rozumu a paměti toto narovnání činí.
Na gruntě tehdy vázly ještě nějaké drobné pohledávky Matějových sourozenců nebo jejich dědiců. Jediná větší pohledávka souvisela velice pravděpodobně s požáry v Činěvsi, které někdy na podzim roku 1810 spálily asi čtrnáct gruntů a mezi nimi i ten Matějův. Hned v lednu 1811 si Matěj vypůjčil 1000 zlatých od Anny Čermákové a o měsíc později si půjčil ještě jednou 1000 zlatých. 
V gruntovní knize bylo zapsáno následující:
Kapitálu Anně Čermákový dle obligace dtto 10ho
ledna 810 1000 zl. v B: Z: které dle kursu
od ledna 810 469 zl. ….. 213 zl. 13 kr.
též jí dle obligace dtto 1
ho
 února 811.
1000 zl. které dle kursu 500 zl. WW
vynáší 200 zl.
v jednom tedy ……..413 zl. 13 kr.

Chvíli mi trvalo, než jsem zorientoval ve významu všech těch čísel. Evidentně se tam první pohledávka přepočítavala kursem 1 ku 4,69, ale co a proč? Nakonec mě na správnou stopu přivedla druhá pohledávka Anny Čermákové, která se přepočítávala již známým kursem 1 ku 5. Šlo o přepočet bankocetlí na šajny nebo také na vídeňskou měnu (Wiener Wahrung) v roce 1811. Dokládají to konec konců i zkratky B. Z. pro bankocetle a WW pro vídeňskou měnu. Proč ale první pohledávka byla přepočtená jiným kurzem? Jak se ukázalo, když jsem hledal vysvětlení, nebyl státní bankrot v roce 1811 jednoduchá záležitost a nešlo jenom o prostou matematickou operaci, jak jsem si naivně představoval.
Jak píše Vavák [Vavák VI, str. 120, 121]:
Rok 1811 zůstane v dlouhé paměti nejen v lidech, ale i obz/v/láště v knihách, v zápisích, smlouvách a všelikých rukopisech, neb v něm staly se takové tvrdé, divoké, truchlivě, zarmoucené a zbídačené časy, jakož jsme (krom nepřátelského vpádu) netoliko neviděli a neslyšeli, ale ani v knihách nikdy nečetli. […]
IV. Ta přeukrutná a všecky lidi ochuzující a zabíjející rána zmenšení ceny těch bankocedul a zvejšení 5krát tolik všech platů, takže kdo má své povin[n]osti 100 zl., musil dáti 500 zl., a kdo měl 500 zl. na hotovosti, zase z nich musil 400 zl. ztratiti a zůstalo mu jenom 100 zl. Ta ztráta padá i na sirotčí peníze v kasách, na zápisy gruntovní a všeliké smlouvy a jiné handle a obchody, a to od r. 1802. Ó, kdož vysloví to naříkání a u smělých proklínání! Odkudž za

V. jest ve všech věcech taková přehrozná a neslýchaná i v knihách nečítaná drahota, že opět není ani k vymluvení, ani k vypsání.
Vesměs ve všem lidu
bída stíhá bídu
a každý den hnedky zrána
všudy padá smutná rána.
Na začátku 19. století se hlásily velké náklady na vedení válek s Francií i závazky k reparačním náhradám a do oběhu dostávalo stále více a více papírových peněz. Tiskem peněz přinášel dosud nepoznanou inflaci a jistě směřoval ke státnímu bankrotu. Ten přišel v březnu roku 1811. Za staré bankocetle nebo bankocedule se vyměňovaly nové papírové peníze, šajny (Einlösungscheine). 
[B]yly pak v koupi a prodeji dle pádu těch baňkocedul všeliké nesnáze a mrzutosti, nebo podle bankocedul se všecko cenilo a podle šajnů o pětkrát méně se platilo. Mnozí sprostí lidé, nemohouce tomu srozuměti, ani prodávati nechtěli a ti, jenž z potřeby prodávali, toužebně naříkali a neb proklínali. [Vavák VI, 125]
Pořád jsem ale nevěděl, proč byl použit jeden kurs na pohledávku v lednu 1811 a jiný na pohledávku v únoru téhož roku. Odpověď jsem našel jen na jediné stránce. Zde se k reformně uvádí, že k přepočtu soukromých dluhů vznikly přepočtové klíče s různými kurzy pro pohledávky vzniklé odstupňované podle doby jejich vzniku. Např. v roce 1799 byl kurz 103, v srpnu 1805 135, v květnu 1808 216. 
V lednu 1811, když si pra(-)dědeček Matěj půjčil od Anny 1000, byl pak stanoven kurs 469 tedy 4,69 : 1.
To potvrzuji zase Vavák [Vavák VI, 125, 126] NB. Ku pomoci a vědomosti při velikých sumách, kasách, zápisích, kšaftech a rozličných píseních smlouvách jsou na to obz[v]láštní klíče tištěné ve Vídni, v Praze, Brně i v Jihlavě, a to ba celý list na čtvero a i na 8ro, v nichž se vidí vypočítání hned od roku 1802 až do r. 1811, a to každý měsíc méně; tam se hned spatří, kdo kam peníze v baňkách složil a kterého měsíce, jakou na nich má nyní ztrátu.
Nakonec svoje povzdechnutí uzavírá.
Bankocetle z r. 1806
(zdroj: http://de.wikipedia.org)
Mezi jiným těžkostmi z toho vypadajícími toto troje nejhorší jest: […]
za II., všecky zápisy gruntovní a všecky kasy sirotčí a zádušní a jakékoli peněžité půjčky a úmluvy od r. 1802 činěné a skládané tu zkázu trpí, jenže od toho roku vždy dále každý rok a měsíc jest větší pád na těch bankocedulích, kp: Jeden grunt byl puštěný z r. 1806 měsíce ledna ve třech tisících zlatých, z toho nyní má v šajnech 2040 zl. 48 kr., zůstává ztráty 958 zl. 12 kre[carů].
Za III., mnozí lidé majíc peníze půjčen ve zlatě a stříbře, takové v bankocedulích dostali a nyní na nich ztrátu trpí. O kasách sirotčích etc. mlčím.

Tak nevím, jestli to ale nakonec nebylo pro pra(-)dědu Čermáka (nebo syna Františka jako nástupce) výhodné, být na straně dlužné. Peníze asi po požáru žádné neměl, proč by si jinak půjčoval. Místo dvou tisíc zlatých měl zaplatit jenom 413 zlatých a 23 krejcary.