neděle 7. prosince 2014

Rodopisci, pište!

Snad každý kdo u rodopisu vydrží delší dobu, začne mít nutkání svěřit se o podělit se vším, co během svého bádání zjistil. Po chvíli pak má dost zdvořilých "Hm, to je zajímavé" od lidí v okolí  a začne přemýšlet o tom, že se raději svěří papíru a že by nejraději připravili nějaké souvislé pojednání, které by šlo dál za prostá data narození a úmrtí. Někteří pak zasněně mluví o rodové kronice a vidí v ní takový hodně vzdálený cíl, ke kterému snad někdy dospějí a bude vyvrcholení jejich rodopisného snažení. A to je právě chyba,
Na nic nečekejte, Pište teď. Hned, jak víte o svých předcích něco nad rámec základních dat, má cenu psát. Mohl by se zdát troufalé připravovat článek nebo spisek o rodinné historii po krátkém bádání, když jiní se zpravidla do něčeho takového pouštějí až po mnoha letech usilovného studia, pokud vůbec někdy. A to je pro mě ten nejpodstatnější důvod, proč se pouštět do sepisování rodinné historie, i když dnes určitě nevíte a neprozkoumali jste vše, co jsem prozkoumat mohli; abyste se vyvarovali rizika, že nevznikne nikdy nic. To riziko, že nakonec nenapíšete nic, protože oddalujete shrnutí poznání, jelikož je potřeba ještě prozkoumat tenhle nebo tamten zdroj, je hodně veliké.
Navíc psaní má i praktické výhody, které posouvají samotné vaše bádání a sebelepší genealogický program je nenabídne. Zjistíte třeba, co Vám ještě chybí. Často najdete i odpovědi na otevřené otázky, když složíte informace z více zdrojů. Uvědomíte si jednotlivé události, které do té doby vnímáte jen jednotlivě, v jejich posloupnosti; například data sňatku a narození prvního dítěte nebo narození a úmrtí členů jedné rodiny. Nebo i jen počet a věk dětí při úmrtí jednoho z rodičů. Objevíte třeba i motivaci, proč jednali tak, jak jednali, a souvislosti, která vám unikly.

Exhortatio

Nenechte se odradit
V drtivé většině případů pořád víte víc než vaši čtenáři. A kdyby náhodou věděli víc, tak se to od nich dozvíte, a to je dobře.

Nevím co psát
Prapradědeček možná nebyl žádný Cimbura, ale napsat se dá o každém, i kdyby to bylo jen pár řádek. Navíc čtenáři jsou motivovaní a čtou proto, že se chtějí něco dozvědět o své rodině a svých předcích. A pořád platí předchozí bod - víte víc než oni.
A když nevíte, co ještě napsat, zkuste jenom vysvětlit některé pojmy. Málokdo mimo náš okruh ví třeba to, kdo byl šafář, chalupníka si spletou s chalupářem a láník splývá s leníkem (což je pro některé staročesky lenoch). Zkuste i třeba vysvětlit postup, jak jste se k nějakému předkovi v matrikách dostali. Začínáme totiž historii psát od nejstaršího předka, ale bádání začínáme u nejmladších. Už jenom popis kroků, které jste provedli, než jste se k tomu nejstaršímu dopracovali, může být zajímavý.

Nejsem žádný spisovatel
Nevadí, pořád ale píšete o tom, co víte. Dostali jste se až do 17. století, poprali jste se kurentem, němčinou i latinou, takže napsat dva odstavce nemůže být až takový problém. A když to opravdu, ale opravdu  nejde, opisujte.

Exampla trahunt

A abych ještě víc povzbudil všechny k psaní, na ukázku přidávám na ukázku právě dokončenou kapitolu z takové chystané knihy. Ti, kdo někdy zabloudili na tento blog, některé její části možná poznají. Pro ostatní jde o zpracování života tří generací rodiny Čermákových z Činěvse od konce 17. století do první poloviny 19. století, jak jsem je poznal z matrik, gruntovních knih a ostatních pramenů, se zvláštním poděkování rychtáři Vavákovi z Milčic. Je to zatím jen textová verze po základní korekci. Až bude po dopsání všech kapitol vznikat finální kniha, přibudou ještě obrázky, mapy a grafy (a další kontrola).




Vědomě sepisuji historii předků tak, jak ji znám nyní. Je to motivace pokračovat v hledání a rozšiřovat znalosti, protože určitě se dá najít ještě dost podrobností i nových informací. Proto také teď ani v budoucnu nepůjde o finální verzi knihy, ale dá se čekat, že v průběhu let dojde postupně k jejímu rozšíření a přepracování. Bude to ale vždy jednodušší s již existujícím základem, než začínat od začátku s dvojnásobkem materiálu.

A pro připomenutí

Na závěr ještě připomenu slova největšího Čecha, která bychom měli mít na paměti každý den. Všem rodopiscům ústy policejního praktikanta Hlaváčka jasně vzkazuje:  Eréč piklóš neméči, huňár scépeň kámoš.