úterý 24. března 2015

Shody okolností a padající stromy

Mám rád ty nepravděpodobné shody okolností v rodinné historii. Na začátku jsou izolované události, které se později spojí do širšího obrazu a ve spojení s dalšími událostmi se stávají násobně zajímavými; někdy jsou nečekané, jindy jsou kuriózní až bizarní.
Každého asi zamrzí, když v souvislé řadě matrik chybí nějaké období. A ještě víc mrzí, když v takové černé díře zmizí nějaká důležitá nebo zajímavá událost, kterou potřebujeme pro další krok do minulosti nebo údaj o některém předkovi. Podobnou mezeru v matrikách pro obec Bobnice. Matrika narozených končí rokem 1690, oddaných 1691 a matrika zemřelých dokonce už 1679 a zápisy zase pokračují až rokem 1711. A v těch více než třiceti letech zmizel i zápis o smrti a pohřbu pra(-)děda Jiřího Bašteckého. Naštěstí jsou k dispozici mnohokrát chválené gruntovní knihy panství poděbradského, ze kterých se dá vyčíst nejen rok jeho úmrtí, ale překvapivě okolnosti smrti. Ty byly natolik neobvyklé, že vyprovokovaly písaře ze zámecké kanceláře k tomu, aby se o nich v gruntovní knize rozepsal. 
Léta Páně 1697 dne 22 July s povolením urozeného a statečného vladyky pana Jan Tiešovskýho ujal tento grunt po otci svém Jiříkovi Bašteckým, který upadnouc na něho v lese jedna trámová zvraczejíczí borovice s toho světa prostředkem smrti časně se odebrati se jesti musil.
Jiřímu bylo tehdy kolem padesáti let, a v roce 1691 koupil větší gruntu od Matěje Holana ve vsi Bobnicích, kde do té hospodařil na jiném hospodářství. Zanechal po sobě mladou vdovu, podotkněme, že byla manželkou druhou, a spoustu nezaopatřených dětí z prvního i z druhé manželství. A dál se začaly dít věci, které jsou sice zajímavé, ale úplně nesouvisí s dnešním tématem. Krátce to za mě shrnul v knize Bobnice Jan Hellich. 
Vdova po něm [po Jiřím Bašteckým], Anna, vdala se za Pavla Žerta žádajíc kr. č. komoru, aby jí statek po manželi po nechán byl, jelikož dětí po prvním manželi jsou nezletilé a nejstarší teprve jest 13letý. Však z kanceláře komorní na doporučení hejtmana poděbradského vyšlo nařízení, aby ujal grunt nejstarší syn Jan nikoliv 13- nýbrž již 15letý, za něhož se 2 rukojmí postavili až do jeho zletilosti, kteří se též o bratra a sestru jeho řádně postarati chtějí. Vdova pak byla odmítnuta se žádostí svojí z příčiny té, že jest osoba velmi nehospodářská a marnotratná, tak že by při ní pozůstalí sirotci jen ke zkažení přišli. Vyřízením tímto ujal tudíž grunt s 22 ½ kopami záhonů rolí syn Jan Baštecký v odhadní ceně 1611 kop a 30 gr. míš. [Bobnice, str. 94.]
No a tak tedy syn Jan dál hospodařil na gruntu po svém otci. Taky měl manželku a spoustu dětí a v ničem se neodlišoval od jiných předků. Ale jen do poloviny května roku 1744. Bylo to asi takhle. 

Tehdy v polovině května, pár dní po svých šedesátých druhých narozeninách jel do lesa a pár mládenců ze vsi, kteří v lese káceli stromy, na něj volalo „Strejčku, pojďte nám prosím poradit.“ I co bych neporadil mládenci, když budu vědět, poradím“, řekl rozšafně pra(-)dědeček. „Co potřebujete?“ „Nevíme, kam nám spadne tenhle strom,“ krčili rameny. „Koukám, že už jste ho nařízli“, zabručel pak Jan. Podíval se bedlivě na korunu, poplácal mohutný kmen, dvakrát ho pomalu obešel a všímal si přitom každé větvičky. Pak zamhouřil oči, podíval se ještě, jak fouká vítr. Zamyslel se a udělal dva krátké kroky a řekl: „Ten strom spadne přesně sem, co stojím.“
A měl pravdu. Bohužel z toho místa nestačil odejít. V pátek 15. května měl pohřeb za Nymburkem a v matrice tentokrát lakonicky poznamenali od dřeva zabitý.

Shoda okolností, náhoda. A je to ještě shoda okolností? Nehody jsou přece nemají být dědičné. Abych znepokojil sám sebe, mezi přímými předky jsem našel další, kteří skončili svůj život pod korunami košatých stromů. 
V roce 1714 zemřel další pra(-)děda Matěj Bláha z Radošic v lese od dřeva zabitý. A zatím posledním z nich byla pra(-)babička Polexina Holubová v pátek 19. listopadu 1728 v Nových Mitrovicích. Farář se tehdy rozepsal Dne 19. 9bris jenž byl[a] v pátek v lese dřevem podtínaným náhle zabita, protož svátostmi nebyla zaopatřena, stáří věku svého okolo 40 let. 
Zvláště pra(-)babička Polexina je mi záhadou. Pochybuji, že by dřevorubectví bylo jejím koníčkem, a určitě ne životní nezbytností, neboť byla manželkou řezníka. Možná jenom nesla do lesa malou svačinku. „Tady se posaďte paňmámo, počkejte si, jak ten buk krásně složíme k zemi.“ Takže to máme přinejmenším čtyři přímé předky, kteří byli zabiti padajícím stromem. Možná bych se měl bát nějakého dosud nepopsaného genu, který zpomaluje uskakování před padajícími stromy. Nebo snad byli moji předkové ve velké míře nakaženi toxoplazmózou?