Aniž rozuměl šepotu větru, jenž po drsném listě ho hladil a o veliké budoucnosti píseň mu hudl

Z titulku dnešního postu by asi jen největší znalec české historické literatury přírodovědné poznal, že bude o bramborech. Dnešní oběd mně totiž připomněl starou myšlenku, kdy moji předkové ochutnali brambory.

Pelákovi v tisku

Při listování starými novinami z konce 19. století a začátku 20. století je možné čas od času narazit i na jméno Pelák. Nalezl jsem několik takových zpráv, které se vztahují k nositelům toho jména, a tedy docela určitě k příbuzným. Jejich autory bohužel nejsou naši přední novináři a spisovatelé a bohužel ani druhá kategorie novinářů. Všechny pocházejí z pera profesních rutinérů, kteří za svůj život napsali tisíce takových zpráv, a je to na nich znát.

Požární hlídka

Díky Blackdogovi jsem se dostal k zajímavé brožurce o sboru dobrovolných hasičů v Radošicích. Kromě popisu, jak se sdružení zakládalo, je tam i přehled jednotlivých požárů, které v obci vypukly. A některé z nich se týkaly se i "naší usedlosti". Celkem tedy na Houškovském gruntě hořelo dvakrát. První požár vypukl v roce 1894. V pátek 6. dubna začala hořet společná stavba stodoly č. 44 a č. 14. A jak se píše dál "zakrátko ohněm zachvácena i sousední stavení. Jen za velikého úsilí místního sboru dobrovolných hasičů se podařilo zabránit v šíření požáru". Následky požáru pro naše předky byly ještě mírné, shořela "jen" stodola a kůlna. Naproti v č. 44 dopadli mnohem hůř, neboť hospodáři Vojtěchovi shořela všechna stavení. A jeho sousedé dopadli stejně špatně. V č. 71 hospodáři Josefovi Bártovi shořely "veškerá stavení", Františkovo Bártovi z č. 13 stodola a chlív a Václav Bárta z č. 11 přišel o obytný dům.

Stříkačka od firmy J. Hollman z Plzně zasahovalo u požáru v roce 1894.

Na okraj poznamenávám, že místní hasičský sbor tou dobou existoval jenom jeden rok, takže se jednalo o úctyhodný výkon. Na druhou stranu stavení Jana Polana, předsedy spolku, a Jana Hlíny, tehdejšího velitele hasičů, stála také v blízkém sousedství Houškovského gruntu, ale ze strany opačné (tedy na straně bližší č. 14) než stavení Bártovic. To jistě na věci nic neměnilo a zasahující jednotka se snažila úplně stejně.

Druhý požár u Houšků vypukl o 16 let později v létě roku 1910. A znovu to byl Vojtěch Pelák z č. 44, kdo přišel o stavení. Stalo se v pondělí 18. července půl hodiny po půlnoci.

Inzertní část Plzeňských listů ze soboty 19. listopadu 1887. Stříkačku si v obci pořídili ještě předtím, než spolek dobrovolných hasičů vznikl. Možná šlo o reakci na požár v roce 1886, kdy ve vsi shořela čtyři stavení a stodola.

O prapratetě Marii

Jak už to někdy bývá, náhoda člověku přihraje nějaký matriční zápis, který dlouhou hledal nebo který ho prostě jenom zajímá, a to v matrice, kterou náhodou procházel kvůli něčemu úplně jinému. A o to víc to potěší, když mu zápis odpoví na jednu z mnoha malých otázek na osudy lidí, kteří se dostanou do jeho rodokmenu.
Mě se tohle nedávno poštěstilo se sestrou praprapradědečka Marií. Věděl jsem, že se narodila jako poslední dítě v rodině Václava a Anny. Ale co se s ní stalo potom, jsem netušil. Chyběl o ní zápis v matrice oddaných v jejich farnosti, kde by se s největší pravděpodobností vdávala; ale chyběl i zápis o tom, že by zemřela, a to přitom matriky zemřelých jsou dostupné až do třicátých let.
Marie se mi přitom vynořila z pozemkových knih celkem nečekaně a docela mě přitom potrápila. V roce 1873 převáděl otec Josef na syna Josefa a jeho manželku Marii rodovou usedlost. Mladí manželé přitom na sebe převzali závazek dodání jmenované Marie Pelákové jedné krávy a svadebního výbytu, kteréžto věno pro Marii Pelákovou jménem podílu též váznou na usedlosti řečené na základě zmíněného zápisu a má se těmto manželům za to odraziti z ceny postupní výše uvedené částka per …… 50zl. r. č. Přiznávám, že mi dlouho nedocházelo, kdo ta Marie vůbec je. Jediná žijící sestra nového hospodáře se jmenovala Anna a nějak automaticky jsem předpokládal, že všichni ostatní sourozenci starého hospodáře jsou vybiti. Chyba lávky. Marie byla o bezmála 20 let mladší než její bratr Josef. A byla jen o 9 let starší než její synovec Josef.
Takže když v roce 1873 sepisovali smlouvu o převzetí gruntu, bylo Marii 34 let. Naštěstí pro ní se skutečné předání mělo uskutečnit až v roce 1876, do kdy měl hospodář starý hospodář, její bratr. Pak by totiž s největší pravděpodobností  pro ní na statku nebylo místo. Mladý hospodář by se stěží staral o vejminkáře a také o novou rodinu, a tak Marie musela hledat jinou cestu, jak se zajistit. A tak se, chtě nechtě, ve svých 39 letech provdala v Blatné za vdovce Františka Lexu z Bratronic.