Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.

Sešli se mračskej, poměnickej a konopištskej aneb Saframente, co by řekl, nic

Z mých předchozích postů musí být zřejmé, že jsem si zamilovat Toleranční přihlášky z Berounského kraje. A to nejenom proto, že možná obsahují podrobné výpovědi mých předků nebo alespoň jejich příbuzných. Jenom samotné výpovědi přihlašujících se evangelíků jsou natolik silné, že se vyplatí je číst.

Vedle nich ale podrobně zachycují i podrobné protokoly o údajné nedovolené agitaci. Jedné z nich se měli dopustit František Šnajberk, šafář z Pomněnic, Matěj Skrčený, polní mistr z Týnce nad Sázavou, Václav Šnajberk, ovčák z Mrače, a Jiří Skrčený, ovčák z Konopiště. Tato čtveřice měla přemlouvat Václava Balíka, mistra polního z Benic, aby spolu s nimi přestoupil k helvétské víře, aby se "dal zapsat k jejich víře". Václav Balík nejen, že nepřestoupil, ale patrně čtveřici rádobyagitátorů udal. Následovaly pak výslechy této čtveřice a jejich konfrontace s Václavem Balíkem, plné obviňování a popírání. To všechno bylo zachyceno v protokolech a jenom rozněcovalo mojí zvědavost. 

Potom, co jsem si udělal jasno v hlavních otázkách, kdo je můj předek, našel Jiřího i jeho otce, bylo jenom logické, že jsem se vrátil k tolerančním přihláškám. Chtěl jsem zmapovat všechny Šnajberky, kteří se v roce 1782 přihlásili k reformované církvi, a také zjistit, jak jsou propojeni s mojí rodinou.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl IV.

Na stole leželi Martinové a Jiříkové na úhledných hromádkách roztříděni podle rodin. Ale s jídlem roste chuť. Už mi nestačilo, že “můj” Jiří skutečně existoval, že jsem věděl, který Martin je ten můj, a dokonce, kdy se narodil. To, po čem jsem několik let pátral, mi bylo málo. I když už jsem vlastně nemusel, procházel jsem další matriky.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl III.

Připadal jsem si jako v rodopisné verzi Cimrmanova externismu. Informace o Šnajberkových je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je. Celý rok 2015 jsem nechtěl pohlédnout pravdě do tváře, ale s příchodem dalšího roku nezbylo než se pustit do toto, čemu jsem se chtěl od samého počátku vyhnout - projít všechny matriky, kde by se snad mohli Šnajberkovi vyskytovat. Nazrál čas použít místo mozku genealogické svaly.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl II.

Vlastně už ani nevím, proč jsem si tehdy od návštěvy SOA Praha a dohledání Martinova sňatku sliboval něco víc, než jméno Martinova otce a případně jeho bydliště. Víc se přece v obvyklých zápisech o sňatcích najít nedá. Snad mě v tu dobu mrzelo hlavně to, že jsem jej nedokázal propojit s žádným Šnajberkem z Tolerančních přihlášek. Nezbylo než se pustit po stopách Jiřího.

Šnajberkovi: rodopisná anabáze díl I.

Se Šnajberkovými jsem prvně seznámil v roce 2009. Protože dědeček byl učitelem, musel za protektorátu doložit, že mezi jeho předky nebyli Židé. Díky všem křestním listům, které si tehdy musel obstarat, jsem se dostal snadno do poloviny 19. století, přesněji do roku 1858. Křestní list dosvědčoval, že rodičům Martinovi Šnajberkovi a Marii se v Měchnově narodil syn Vincenc a byl pokřtěn v evangelickém kostele v Soběhrdech pastorem Jurenem. 

Další kroky jsem mohl dělat v závislosti na tom, jak SOA Praha postupně zveřejňoval "své" matriky, tehdy ještě na stránkách actapublica. Od Martina, gruntovníka v Měchnově, jsem se postupně dostal k jeho otci Josefovi Šnajberkovi. A zápis o sňatku Josefa Šnajberka se svobodnickou dcerou Lidmilou Mudrochovou z roku 1797 uváděl jméno jeho otce Martina Šnajberka. To bylo v roce 2011. A tehdy začaly těžkosti. Do té doby to bylo vlastně jednoduché bádání závislé jenom na tom, jak rychle SOA digitalizoval matriky.

Šnajberkovi

Pátrání po Šnajberkových není tak jednoduché, jak jsem se původně domníval. Zatím jenom vím, že otcem Josefa byl Martin Šnajberk z  "Mnechowa", tedy asi z Mněchova, a že byl "helvítem". Svůdná je edice tolerančních přihlášek pro berounský kraj, ve které se objevují hned čtyři rodiny Šnajberkových. Tito Šnajberkovi vystupovali aktivně po vyhlášení Tolerančního patentu a k novému vyznání se přihlásili mezi prvními. Dokonce byly natolik aktivní, že byly vyšetřování z nedovolené agitace. Na jednu stranu by bylo zajímavé mít mezi předky takové barvité osobnosti  a navíc k nim mít již zpracovaný archivní materiál; ale mínusem v případě Šnajberkových by bylo to, že šlo o polní mistry nebo šafáře. A takových stěhovavých povolání jsem si už dost užil na lnářsku a nemám chuť si to ani trochu zopakovat (když mě navíc ještě čekají další).
Na druhou stranu jistá naději plyne z toho, že za kmotry dětem Václava Mudrocha, chodila dvojice Martin a Anna Šnajberkovi. Martin je jednou uveden jako "ovčák z Brtnice", posléze, ale také jako "rolník z Brtnice" a také jako sedlák tamtéž. Navíc jistá Anna Šnajberková, vdova po Martinovi Šnajberkovi, zemřela v Měchnově č. 9, kde žila rodina Josefa Šnajberka a Ludmily. Na základě těchto údajů se to asi nedá tvrdit s jistotou, ale mohlo by jít o Josefovi rodiče.
Tak se asi nakonec těm polním mistrům nevyhnu, ach jo. Vypadá to, jako Fialovi v bleděmodrém. Tucty ovčáků se jménem Šnajberk a nulová možnost se v nich vyznat. Bude potřeba počkat, až se objeví matriční zápisy pro obec Brtnice a samozřejmě přijít na to, jak Šnajberkovi přišli k hospodářství tam i v Měchnově. Snad také pomohou toleranční přihlášky pro kouřimský kraj.

Mudrochovi z Tatouňovic

Šnajberkovi, rodina mojí prababičky, mě dovedli i k dalšímu zajímavému rodu Mudrochových. První zmínka o rodině toho jména byla na křestním listě Vincence Šnajberka. To byl hostinský, o němž zatím vím jen dvě věci. První z nich byla příčina smrti, kdy snad příznačně pro svoje povolání zemřel na "chronický zánět jater". Druhá zajímavost už rázu duchovního je, že zemřel jako katolík, ač jej v roce 1858 v Soběhrdech nechali pokřtít coby reformovaného evangelíka. Jako jedna z jeho babiček byla v tomto zápisu uvedena jistá Lidmila Mudrochová.Dalším krokem při hledání rodiny bylo nalezení zápisu o svatbě Lidmily s Josef Šnajberkem z Měchnova. Ve svatebním zápise je jako její otec uveden jistý Václav Mudroch z Tatouňovic. A také to, že byl svobodník.
Tím se se dostávám k úplně nové kapitole v našem rodopisu, ke svobodníkům. Další pátrání totiž napovídá, že těch svobodníků v rodokmenu bude asi víc. Docela jistě už třeba vím o rodu Černíkových z obce Zderadiny.

Se svobodníky se mi otvírá úplně nová kapitola rodokmenu. Zatím jsem se pohyboval v nejobvyklejším rámci poddaných sedláků. Vlastně jediným svobodným člověkem v rodokmenu byl zatím pokřtěný žid Michal Hofmann. V mnoha ohledech se sedláci ukázali jako velice jednoduchý předmětem zkoumání. Po generace (alespoň ti moji, které zatím znám) seděli na jednom statku a do stěhování se jim pochopitelně moc nechtělo. Ti svobodníci to asi měli stejně, jen s tím rozdílem, že nemají v úmyslu se stát nesvobodnými.