Martin Lehečka, poctivý vdovec

Letos v září to bude 330 let, co se narodil jeden z předků Martin Lehečka. V několika ohledech bylo právě jeho narození a život pro moje pokračující hledání rodinných kořenů klíčové (když samozřejmě pominu samotný aspekt existenciální a případnou genetickou podmíněnost). Odnesl jsem si z pátrání po jeho životě několik základních rodopisných zkušeností a hlavně takový pocit z okamžiku, kdy se najednou vše objasnilo, záhada přestala být záhadou a já udělal další krok dál do minulosti.
K rodině Lehečkových ze Závišína, obce nedalo Bělčic, patřících ke lnářskému panství, jsem se dostal skoro v samém začátku svého rodopisného bádání. Všechno bylo jednoduché a přímočaré. Našel jsem sňatek praprapradědečka s Kateřinou Lehečkovou, zjistil jsem jméno otce, našel jsem jejich narození. A tak jsem jednoduše pokračoval po linii Kateřina, její otec Tomáš, Tomášův otec Jakub až jsem se dostal k Martinovi, otci Jakuba. Ačkoliv se bělčické matriky Lehečky jenom hemží, všichni bydleli na usedlosti v Závišíně č. 14 a díky trojgeneračním zápisům byla linie bez jediné pochybnosti. Dokud jsem se nedostal k Martinovi. Ten mi s vydatnou pomocí začátečnické nezkušenosti připravil doslova dva týdny marnosti a zoufalství.

Přesvědčen o tom, že i Martinův život bude možné prozkoumat tak jednoduše jako životy jeho dětí a vnuků, jsem se pustil do hledání v matrikách. Znal jsem zápis o narození Jakuba z roku 1750. Brzy jsem dohledal i narození jeho pěti sourozenců, kteří se svým rodičům rodili od roku 1745 až do roku 1758. Našel jsem v návaznosti na to i svatbu Martina s Alžbětou Moravovou, 30letou svobodnou selskou dcerou z Bělčic. Už tehdy mě mělo varovat, že v matrice nebyl zapsán Martinův otec. Nevarovalo.
V matrice zemřelých jsem pak našel zápis o smrti jistého Martina Lehečky v sobotu 11. srpna 1770 ve věku 88 let a jeho pohřbu v pondělí 13. srpna na bělčickém hřbitově a potom dokonce i časově odpovídající zápis o křtu Marina Lehečky, syna Řehoře Lehečky v Bělčicích v září 1682. Byl to vůbec nejstarší křestní zápis pro Závišín v bělčické matrice.
Martin narozený v roce 1682 a zemřelý v roce 1770 byl jedna osoba a Martin ženící se v roce 1750 byl jeho syn. Všechno tomu nasvědčovalo. V roce 1707 se "starý" Martin oženil s Dorotou Benešovou a začaly se jim rodit děti - Martin (*1707), Kateřina (*1708) a Dorota (*1711). Trochu mě zklamalo, že syn Martin měsíc po narození zemřel, ale hledal jsem dál. Jenže žádné další křty dětí Martina a Doroty nebyly zapsány. Tak jsem hledal ještě jednou a žádný další Martin ani jiné dítě se Martinovi nenarodil. Zkusil jsem to ještě jednou a zas nic. Prošel jsem samozřejmě i dvakrát matriku zemřelých. Lehečkových tam byly mraky, ale žádná stopa. Našel jsem zápis o smrti Doroty v roce 1742 a také následnou svatbě Martina s vdovou Marií Zouplnovou. Ale za nic na světě jsem nemohl najít ani zápis o smrti druhého, "mladého" Martina. Vždyť přece nebylo možné, aby se někdo ženil potřetí v 62 letech a měl děti ještě v 75 letech. Ten druhý Martin prostě musel existovat.

Jenže neexistoval. Doslova po dvou týdnech, kdy jsem několikrát prošel bělčické matriky a po Martinovi nebyla ani stopa, jsem se rozhodl podívat na samotný začátek hledání, na svatební zápis o sňatku Martina Lehečky a Alžběty Moravové z roku 1744. Když jsem si zápis přečetl detailně, bylo všechno hned jasné. V zápise se nepsalo o poctivém mládenci ale o poctivém vdovci. A přitom všechno bylo ještě tak čitelné. Celou tu dobu jsem hledal neexistující osobu. Mladší Martin Lehečka nikdy neexistoval; všechno to stihnul a zastal jeden člověk. Předpoklad, že se nikdo nežení tak starý a už vůbec nemá děti v 75 letech, prostě neplatil.

Martin představoval pro moje bádání klíčovou zkušenost. Naučil jsem se číst podrobně všechny zápisy i s nejmenšími detaily, nevytvářet předčasné teorie a na vytvořených teoriích nelpět. I tady platilo klasické Vyloučíme-li všechno nemožné, pak to, co zůstane, je pravda, jakkoli neuvěřitelná se nám jeví. Stačilo se jen toho držet.

V rovině rodopisné pak Martin byl mým prvním průnikem do 17. století. Stal se držitelem několika rodinných rekordů (počet manželství, nejstarší ženich, nejstarší otec, nejstarší děda), kde jeho postavení bude sotva kdy někým překonáno. A s trochou nadsázky se dá říct, že právě on udělal pro zachování rodu maximum. Třikrát se oženil (o tom, jak se Martin dělil o druhou manželku, se pak zájemci dočtou zde), na svět přivedl devět dětí a šest z nich na stará kolena.

Třetí Martinovou manželkou, která přivedla na svět pokračovatele rodu, byla poctivá panna Alžběta Moravová z Bělčic. Její rodiče Moravovi se s Lehečkovými znali, i když možná šlo o Lehečkovi bělčické. Z matrik se dá vyčíst, že jistý Václav Lehečka byl kmotr několika Moravovic dětí. Pro Alžbětu to bylo první manželství. V době svatby jí bylo ještě 29 let; věkový rozdíl mezi novomanželi byl tedy ještě vyšší než v předchozím Martinově partnerství, fakticky to bylo 32 let. Snad právě proto Alžběta Martina nakonec přežila.

Závišínský rybník. Bílá budova uprostřed (pod větví) je někdejší lehečkovská usedlost.

Podstatnější pro nás ale je, že Martin byl ještě (nezbývá nám než věřit, že tomu tak skutečně bylo) plný životní síly, a tak se ještě na stará kolena, a to doslova, dočkal dalších potomků. V rychlém sledu se mu rok po svatbě, v květnu 1745 narodila dcera Helena a v srpnu 1747 další dcera Anna. V té době mu bylo 62, resp. 64 let. O další tři roky, v únoru 1750, později se Martin Lehečka stal jistě hrdým otcem syna Jakuba, který se později měl stát jeho dědicem. A to nebylo všechno; v dalších letech povila Alžběta ještě tři dcerky: Barboru (1753), Magdalenu (1755) a když se konečně v roce 1758 narodila Eleonora, bylo mu 75 let.

Dalších dětí se už manželé Lehečkovi nedočkali. Asi už to prostě nešlo, protože Martin pak žil ještě dalších dvanáct let až do srpna 1770, kdy zemřel. Bylo mu tehdy téměř 88 let. Pohřben byl na hřbitově v Bělčicích. Martin zemřel v roce 1170. Alžběta manžela přežila ještě o 13 let. Když v listopadu 1783 zemřela, bylo jí 69 let.