„Osvícené“ patenty potřetí: K čemu truhla, když stačí pytel

Při procházení rozsáhlých sbírek nařízení, patentů a dekretů z doby Marie Terezie a Josefa II. není možné nenarazit na předpisy o posledních věcech člověka. Nejenom habsburští panovníci si začali uvědomovat dopad hřbitovů na veřejné zdraví. Stačí připomenout pařížský Hřbitov Neviňátek, který připravil o život několik lidí. Ale pro osvíceného panovníka není nic, co by se nedalo změnit.

Hřbitovy a pohřbívání ležely na srdci hlavně dobrotivému císaři Josefovi, když se v roce 1784 začal hřbitovům věnovat. Vykazoval v tom skoro až nezdravou zálibu. Poprvé svůj zájem upřel na hřbitovy už v prosinci 1783, kdy poprvé deklaroval, že hřbitovy mají být zřízeny dále od lidských obydlí. Byl přitom veden jistě správnou úvahou, že blízkost lidských obydlí a tlejících lidských ostatků může způsobit potíže, a to hlavně těm živým. Naplno se ale tématu věnoval až v roce 1784 a v létě téhož roku vypukla legislativní smršť.

Dne 20. srpna 1784 vydal dvorní dekret, ve kterém stanovil:

Všechny hrobky a hřbitovy – boží pole – které jsou uvnitř obývaného místa, mají být zavřeny, a přeložena na odlehlá místa. Hrobky v klášterech a takzvané šachty a vápenné jámy ve špitálech, u milosrdných a alžbětinek je třeba zavřít a hrobníky odškodnit.

To hlavní ale mělo v srpnu 1784 teprve přijít. Dejme slovo Františkovi Vavákovi. Ve svých Pamětech (II/1 str. 46, 47) o událostech toho léta píše:

Patenty tento měsíc [tj. listopad] takové prošly: Předně, hřbitov kde se mezi stavením nachází, má se zničemniti a jiný za městem neb za vsi vyvolili, obhraditi a v prostřed kříž postaviti, a tu se budoucně mrtvá těla mají klásti — však za druhé, bez truhel, toliko v plátně zašité aneb jako v pytli nějakém zaobalené má být v hrobě vloženo a vápnem nehašeným posypáno. Za třetí, truhla obecní trojí, malá, větší a největší, býti má, která má do domu mrtvého přinesena, tělo do ní vložené a ku pohřbu v ni donesené a do hrobu vložené býti. Dno pak při té truhle jako dvířce nějaké má se otevřiti, tak že když ona zase vzhůru z hrobu vytažena bude, tělo tam zůstane. Hrob každý má býti 3 lokte dlouhý a tak též hluboký, item 2 lokte široký a jeden od druhého na 2 lokte dalece.

 Vavák píše o dvorním dekretu z 23. srpna a 13. září 1784, který tuto změnu přinesl. 

V ohledu pohřbívání mrtvol jeho Veličenstvo dále následující předpisy předepisuje,

1. Od nynějška mají být všechny hrobky, hřbitovy nebo takzvaná boží pole, jež se uvnitř obvodu obcí nacházejí, uzavřeny a namísto nich takové stojící mimo obce v přiměřené vzdálenosti zvoleny.

2. Mají všechny a každé mrtvoly jako dosud, tak i v budoucnu ze svého úmrtního domu podle uspořádání v poslední vůli nebo uspořádání jejich příslušníku, podle předpisů štolového a konduktového řádu ve dne nebo k večeru do kostela přineseny nebo přivezeny, načež po zpívaných obvyklých církevních modlitbách požehnány a pohřbeny, odtud ale potom od faráře na obcí zvolený hřbitov k pohřbení bez okázalosti přeneseny.

3. V těchto hřbitovech jest vybrat dle počtu lidí přiměřený dostatečné místo, které není vystaveno vodě, ani jinak není takového druhu půdy, který sám brání tlení. Když je tedy takový pozemek vyhledán, jest takový ohradit zdí a opatřit křížem.

4. Protože při pohřbu nemůže být jiného záměru, než napomoci tlení tak rychle jak možno, a tomu není nic více na překážku než pohřbívání mrtvol v rakvích: proto se do budoucna přikazuje, že všechny mrtvoly mají být do lněného pytle zcela nahé bez oblečení zašity, pak do rakve položeny, a v takové na boží pole přineseny.

5. Budiž na těchto hřbitovech vždy udělán hrob 6 střevíců hluboký a 4 střevíce široký, mrtvola tam přinesené z rakve pokaždé vyňata, a jak jest do lněného pytle zašitá, do tohoto hrobu položena, nehašeným vápnem posypána a hned zemí přikryta. Má-li ve stejný čas více mrtvol přibýt, tak může být více do téhož hrobu položeno; ovšem je třeba bezpečně splnit uspořádání, že každý hrob, ve kterém jsou uložena mrtvá těla, budou zemí okamžitě vyplněny a pokryty, kterýmžto způsobem jest dále pokračovat tak, aby byl vždy mezi hroby prostor 4 střevíců zachován.

6. K úspoře nákladů je třeba provést takové opatření, že každá farnost si opatří množství svých obyvatel přiměřený počet dobrých rakví různých velikostí, které se každému poskytnou bezplatně; kdyby ale přece někdo vlastní rakev pro svého zemřelého příbuzného opatřit, nebuďte mu bráněno; ovšem mrtvoly s rakví nikdy nebudou uloženy, nýbrž musí z hrobu znovu vyňaty a tyto s jinou mrtvolou použity.

7. Má však být příbuzným nebo přátelům, kteří chtějí potomstvu představit zvláštní památník lásky, velké úcty nebo vděčnosti zemřelému, dovoleno tyto jejich touhy naplnit; ten se ale má zřídit toliko na obvodu zdí, nemá být umístěn ale na hřbitově, aby žádné místo nezabíraly.

8. Konečně, protože všechny krypty a hroby ve veškerých klášterech, potom takzvané vápenné hroby a šachty při špitálech milosrdných bratří a alžbětinek teď přestanou, a všichni tam zemřelí musí být také pohřbeni na hřbitově té farnosti, kam patří: tak mají tyto kláštery a špitály pro odškodnění hrobníka za jeho námahu uzavřít přiměřenou dohodu a každý farní hřbitov, v jehož obvodu tento špitál a klášter leží, podle potřeby má být zvětšen.

Císař Josef zašel ve svých reformách udělal o jeden krok více, než bylo třeba, vymyslel nový způsob pohřbívání. To se jen tak někomu nepovede. Už žádné plýtvání dřevem, už žádné okázalé památníky zemřelým. Nově měly hřbitovy vypadat úhledně a vyrovnaně jako řady vojáků. Ušetří se dřevo, peníze za výrobu rakví, šatstvo po nebožtíkovi se donosí a ještě se podpoří lnářský průmysl a manufaktury na pytle. Ideální stav.

Nepochybuji o tom, že jeho vynález způsobil úředníkům na zemských guberniích, krajských úřadech velký šok. Ale úřad je úřad, a tak začali úřednicích na všech stupních pracovat na realizaci rozhodnutí nejjasnějšího císaře. To, že se výnos nesetkal s pochopením na všech stupních státní správy dokazují další dva dekrety z října a prosince 1784, které v reakci na četné dotazy krajských úřadů i vrchnostenských úředníků obsahují poučení, jak se srpnovým dekretem naložit. Podávají vysvětlení o výběru vhodného místa pro nový hřbitov, o tom, kdo zřízení nového hřbitova zaplatí, kdo bude obstarávat nehašené vápno. Mnoho dotazů určitě směřovalo k tomu, zda se opravdu má pohřbívat jenom v pytli. A milostivý císař opravdu všechny ujišťuje, že ano. A pro všechny, kdo přicházejí s novým "co když", má jasné návody:

Každé tělo bude
3. v rakvi vyneseno k hrobu a bez rakve uloženo do připraveného hrobu, spíše však bude do rakve vloženo zašité ve lněném pytli. Strach z odporností přestane sám od sebe, ale musí být dbáno toho, aby tam, kde se jedná o tělo umrlé na mor nebo jinou nakažlivou nemoc, rakev okamžitě na božím poli býla spálena. Nařízení Praha z 7. října 1784

4) vyskytly se opakované otázky, jak naložit s mrtvolou, která je v nebezpečí puknutí, nebo opravdu vydává skutečně odporný puch: tak je třeba instruovat duchovní pastýře, že v takových zvláštních případech je třeba rakve tak vybavit, aby tělo bez toho, že by se truhla zcela otevřela, bylo uloženo do hrobu, rakev ale jak již byly vydaná instrukce, okamžitě byla spálena, a protože k zabalení těla není zapotřebí nového drahého lněného plátna není potřebné, a k tomu může být použito staré lněné plátno: tak nemůže být opatření téhož pro poddané obtížné. Nařízení Praha z 10. prosince 1784

Vysejpací rakev.
Zdroj: Zíbrt, Č. Český lid XVI, 1907 str. 87, 88.
Dostupné zde 

Ano, nač plýtvat novým plátnem, když se mohou použít staré kusy lněného plátna na zaobalení nebožtíka. A pro případ, že by zacházení s mrtvolou bylo moc eklhaft, pořídí se na to zvláštní rakve.

Jakousi vnitřní truchlivou pohnutku na sobě znáti daly

Reakce poddaných byla méně odevzdaná, než ze strany úřadů.

Poněvadž pak zde v zemi naší mezi jinými dobrými, chvalitebnými a poctivými zvyky i ten starodávní a poctivý zvyk jest, těla mrtvá v truhlách pohřbívati, protož všichni napořád lidé – i odpadlíci – neradi tuto proměnu slyšeli, proti tomu žehrali, zvláště pak ženy, když se to v kostelích prohlašovalo, až k vůli tomu plakaly a jakousi vnitřní truchlivou pohnutku na sobě znáti daly. Vavák II/1 str. 47 

Mnozí se tomuto novému způsobu pohřbívání bránili. Někde jej prostě ignorovali, někde došlo i na tahanice nad nebožtíkem.

Od dne 2. ledna v hradeckém kraji žádný víc mrtvý v truhle pohřben býti nesměl a jestli by kdo mocí to způsobili chtěl, tehdy 25 ran na veřejném rynku a place má vydržet a 14 dní u kolečka na obecním díle dělat, jestli by rychtář to dovolil, tehdy on tolikéž to vydržeti má; pakli by farář dovolil, tehdy 10 tolarů pokuty složiti má. V Praze pak vždy přece dle starého způsobu pohřbívají, dle čehož i v kraji kouřimském tak se drží.

Stalo se v Smrkovicich za Bydžovem, když ženu jednu v té obecní truhle do hrobu vložili, rychle jiné ženy shlukše se hrob obstoupily a ty, jižto truhlu ven táhnouti chtěli, odstrčivše i stou truhlou tělo tam zemi zaházely

V Kouřimě truhlář jeden svému dvouletému dítěti truhličku svému dvouletému dítěti truhličku sám udělav, v ní to dítě v noci sám na hřbitov donesl a zahrabal. Proto však tři dni v šatlavě býti musil, dítě zas vyndáno a bez truhličky pohřbeno. Vavák II/1 str. 51 

A bránili se i sami nebožtíci.

Mnoho jiných smutných příběhů onde i onde stalo se, jako že při tom bez truhly zahrabávání umrlci krev ústy hojně se vylila, oči na tvář vylezly, žebra praštěla a se lámal a tak dále. Bylo by o tom dlouho psáti. Vavák II/1 str. 52

Každá akce vyvolá reakci a tak ani státní moc nemohla nechat takové protivení se nejvyššímu rozkazu bez odezvy. A proto ještě v prosinci 1784 následuje další nařízení:

Má-li se u příležitosti nového způsobu pohřbívání udát nepokoj, sběh nebo násilné protivení: tak mají duchovní pastýři u krajského úřadu žádat o pomoc, tyto ale takovou okamžitě poskytnout.

Superstitio Triumphans 

Ale to už šlo jen o poslední vzepětí státní moci, o ústupové boje. Pokrokové myšlenky zdá se neocenil téměř nikdo, a proto nezbylo než koncem ledna roku 1785 dalším dvorním dekretem kapitulovat.

Protože Jeho Veličenstvo vzalo na vědomu, že skrze prospěšné nařízení, dle kterého mrtvá těla měla být zcela nahá bez oblečení zašita do lněného pytle a pochována do země bez rakve, znepokojilo mnohé mysli, a z předsudku upřednostňuje se pohřbívání těla s rakví; Ono naproti tomu v tomto samo o sobě menším významném, a nezamýšlí donucovacími prostředky podrobit mysl svých poddaných lhostejnou všeobecnému dobru: Tak Jeho Veličenstvo nechává prohlásit, že k tomuto způsobu pohřbení žádný člověk, který o přednostech téhož není přesvědčen, nemá být nucen, nýbrž každému, co se rakví týče, svobodně chce dovolit, co pro své tělo předem za nejmilejší pokládá. V ostatním se obsahu nařízení z 23. srpna roku předchozího přidržuje.

Což Vavák rovněž zaznamenává a dodává vlastní úvahu.

Dne 19. února veřejně v zámku našem při řízení oznámeno jest, že již při pohřbíváni mrtvých těl každému ni vůli zůstává, budko v truhle, aneb bez ní v pytli dáli se pohřbiti, hřbitovy ale ven za městem a za vsi že býti mají. Každý téměř jaksi tomu byl povděčen.

Hle, od zvyku starého, politického, jenž se těla již mrtvého týče, nechtějí lidé upustiti a divní i pošetile skrz to sobe mnozí počínali, tak že pro uvarováni bouřek a roztržitosti raději přestati se musilo. Od zvyku pak a řádu také starého, Božího, jenž se duše na věky živé týče, víry a církve pravé, tak snadno a lehce a bez vší přičiny i bez rozkazu mnozí upustili a mohouce v truhle — v arše církve svaté — pochováni býti, duši svou do nebeského Jerusalema odevzdati, oni zatím v pytli všeho bláznovství a zmatenosti do jezera ohnivého padnouti usilují a vápnem nehašeným, totiž červem svědomí hryzícím na věky posypáni biti chtějí. Vavák II/1 str. 54

PS: Pohřby v pytlích revival

Při shromažďování podkladů pro tento post jsem našel i jednu překvapivou zprávu, která dodává předchozím řádkům novou dimenzi. V Norsku bylo před jistou dobou populární pohřbívat nebožtíky v pytlích. Norové se nebáli upadnutí do jezera ohnivého ani červa hryzícím svědomí. Jenže zapomněli na základní poučku císaře Josefa, že  při pohřbu nemůže být jiného záměru, než napomoci tlení tak rychle jak možno, a na místo pytlů lněných zvolili pytle plastové. Jaké je překvapení dnešních generací, že takto pohřbení nebožtíci nechtějí v igelitových pytlích tlít. Mnohá norská města proto začínají trpět nedostatkem pohřebních míst a vzniklo zcela nové a speciální odvětví služeb.Více k tomu zde.