"Osvícené" patenty podruhé: Jméno! Ale jaké ...

Tak Marie nebo Josef? Ne, nejde o otázku nastávajících rodičů, ani váhání genealoga nad nejčastějším jménem v rodokmenu. Mířím tím na popularizační články o genealogii nebo obecně o jménech, které střídavě přicházejí s tvrzením, že příjmení u nás zavedla Marie Terezie, anebo že to byl její syn Josef II. I když našim osvícenským panovníkům nemůžeme upřít invenci – o tom konečně bude ještě řeč – publicistická zkratka, jak se dá tušit, je zavádějící. Každý kdo otevřel matriku třeba z první poloviny 18. století, viděl těch příjmení nespočet. Pisatelé přebírající závěry jeden od druhého nás přitom vesměs chtějí informovat o tom, kdo, spíše než že by příjmení zavedl, stanovil pravidla pro jejich používání. A tady to začíná být zajímavé.

Začněme znovu u všeobecného popsání duší, tažného dobytka a domů v roce 1770, o kterém byly poslední dva posty. K nim se totiž vztahuje první legislativní stopa v osvícenských patentech, kterou jsem našel. Během roku 1770 většinou vesnic v Čechách a na Moravě projely úřední komise krajských a vojenských úředníků, aby provedly zmíněný soupis obyvatel, koní. Kromě úředních akt po nich zůstaly i domy označené černými čísly. A tady se začíná prolínat téma číslování domů se jmény. 

Státní moc byla možná poprvé konfrontovaná s nejednoznačností jmen, která se na vesnicích používala. To, s čím se setkávali a na co byli zvyklí faráři i vrchnostenští úřednici, bylo nové pro úředníky státní administrativy. Když přišli komisaři do vesnice, podle výtahů z matrik chtěli vyzpovídat sedláka Kačenu. Dotyčný se jim ale prohlásil jako Houška. Otcové byli v matrikách zapsáni jiným jménem než jejich synové, někdy také pod několika jmény, a tak bychom mohli pokračovat. Jména po chalupě začala působit bolení hlavy i komisařům. To byla těžká rána touze po řádu a jednoznačnosti nové byrokracie. Spolehlivost soupisů pro vojenské účely byla ohrožena. Co s tím?

Dvorní dekret z 18. prosince 1770 (JGS 1259)

Bylo nutné zvolit jedno příjmení, které by se dál používalo při všech příležitostech. Volba logicky padla na rodičovské (otcovské příjmení). Jenže k tomu se přidával další problém. Řada vesnických estétů neunesla pohled na černě vyvedená písmena na svých čerstvě nabílených chalupách a sotva komise odtáhla do další vesnice, drhli hadry čísla tak dlouho, dokud nezmizela. K nim se přidali i nedůvěřivci z povolání, kteří z principu nevěřili ničemu, co přichází „ze shora“. A někde třeba jenom hodně pršelo. Beze jmen a bez čísel se vesnice znovu stávala anonymní masou a účel celé akce se ztrácel.

Bylo nutné znovu zasáhnout. Ještě v prosinci 1770 byl vydán dvorní dekret Nr. 1259, který se rázně postavil proti popsaným praktikám. (Znovu v mém překladu bez nároků na úplnou správnost).

Nro. 1259

15. prosince 1770. Čísla sepsaných domu zachovat

V souvislosti se soupisem duší a domů se nařizuje, aby k zachování domovních čísel vlastník též číslo nerušeně na svých domech pod pokutou 9 zl. znatelné a viditelné učinili, a takové číslo domu také úředníci při dvojitém trestu v knihy plateb a knihy daňové vypisovati; na druhé straně těm, kdož takové číslo domu hanebně smažou nebo učiní nerozpoznatelným, jest třeba určit dostatečný dle uvážení peněžitý a při nedostatku majetku, tělesný trest, a z uděleného peněžitého trestu se oznamovateli věnuje jedna třetina; také ostatně poddaní příjmení nemají více podle gruntu měnit, nýbrž každý ponechat své, které mu při narození náleží.

Dvorní dekret z 15. Prosince 1770

Problémy způsobovaly i další věci, na které komisaři nebyli připraveni: poněmčování českých jmen a počešťování německých, nejednoznačný způsob zápisu – stejné jméno bylo v matrikách zapsáno několika odlišnými způsoby. A jako by to obyvatelé dělali naschvál, v jedné vesnici žilo často několik nositelů stejného jméno. Padl dokonce návrh, aby se i tito nositelé stejného příjmení očíslovali. To se naštěstí neujalo. K odlišení se mělo použít právě označení domů. Faráři měli dbát toho, aby lidé se stejné rodiny byli v matrikách zapsáni stejným způsobem, případně i se stejným rozlišením.

Číslo domu se stalo prostředkem pro identifikaci člověka, což i my rodopisci po letech oceňujeme. Bod pro Marii.

A co s tím Josefem? I na tom je kus pravdy. Zatímco za Marie Terezie bylo vyhlášeno, že jméno se nemá měnit a poddaný se má přidržet rodinného příjmení, Josef II přišel první s pravidly, jak se mají jména odvozovat. V roce 1786 patentem z 1. listopadu Nr. 591 přinášející Josefinský občanský zákoník zavedl první pravidla pro odvozování příjmení pro manžela a pro děti.

Ve třetí části o právech mezi manželi se v § 49 uvádí:

Manželka nabývá právo nosit jméno a erb muže a podle jeho stavu sdílí všechny jeho pocty a vyznamenání. Oproti tomu manželka je povinna, následovat bydliště muže, témuž podle rozličnosti stavu poskytovat pomoc při jeho výživě a zprostit jej podle stavu a sil při obstarání domácnosti.

A v části čtvrté o právech mezi rodiči a dětmi v § 20 uvádí stejné pravidlo pro děti.

Děti jsou otci zavázány úctou, poslušností a úplnému podřízení jeho vůli, potud se jeho rozkazy neprotiví zákonu a dobrým mravům. Naproti tomu sdílejí otcovské jméno a erb, všechny pocty, vyznamenání a předností, které nejsou ometeny na osobu otce a získávají právo na jeho majetek a dědictví.

Bod pro Josefa.

Jak je vidět, unifikace jmen i očíslování domů šly ruku v ruce a plnily stejný účel. Vnést pořádek a systém do státní správy, která začíná postupně pronikat do sfér, které byly dosud ponechány vrchnostenské správě. Nebyly ani samoúčelným rozmarem osvíceného panovníka, ale prostředkem k vylepšení vojenské kapacity říše a zprostředkovaně i pro lepší správu. 

No a kdo, tedy ta příjmení „zavedl“? Ona se tak nějak zavedla sama a v habsburském(-lotrinském) klání mi to vychází na remízu.