sobota 31. ledna 2015

Pelákovi v tisku

Při listování starými novinami z konce 19. století a začátku 20. století je možné čas od času narazit i na jméno Pelák. Nalezl jsem několik takových zpráv, které se vztahují k nositelům toho jména, a tedy docela určitě k příbuzným. Jejich autory bohužel nejsou naši přední novináři a spisovatelé a bohužel ani druhá kategorie novinářů. Všechny pocházejí z pera profesních rutinérů, kteří za svůj život napsali tisíce takových zpráv, a je to na nich znát.
Těch pár zpráv, které se mi zatím podařilo najít, bylo publikováno na stránkách věnovaných denním zprávám, tedy krátkým zprávám o tom, co se stalo vzrušujícího a kuriózního. Dnes bychom ji asi označili názvem „černá kronika“. V našem případě se jedná vesměs o tragické nebo tragikomické události, které nutně musely upoutat pozornost publika své doby a jejich zvědavost vyhnat do nebývalých výšek.
Tyto dále přetištěné a samozřejmě všechny další články byly napsány v dobách, kdy ještě nebyla vynalezena politická korektnost a ochrana soukromí nebo obětí trestné činnosti. Proto nás při jejich čtení možná překvapí až brutální otevřenost a uvádění plných jmen všech zúčastněných osob. V jiném článku ze stejného vydání novin je například uvedeno jméno nejen zešílevší služky, ale i jména jejich zaměstnavatelů, a to jistě k jejich velké radosti. A když k tomu přidáme i fakt, jak často neuvěřitelné, ale přitom každodenní situace se dostaly do hledáčku oněch novinářských rutinérů, je výsledná podoba zpráv navýsost zábavným čtením, někdy ale i hodně smutným.
Podívejme se teď na čtyři zprávy, do kterých se nějaký Pelák dostal. A nebude to příjemné čtení.


Národní politika 25. 11. 1887

V pátek 25. listopadu přinesla Národní politika svým čtenářům zprávu o tragické události ve Smíchovských kasárnách.

Samovražda vojína. V nových kasárnách na Smíchově zastřelil se včera večer po 10. hodině Josef Pelák, vojín 11. setniny 102. pěšího pluku, ranou z pušky do srdce. Příčiny samovraždy jeho není známa.

Ačkoliv kromě jména nemůžeme nešťastného vojína spojovat s Radošicemi, jméno Pelák dává dostatečnou jistotu, že nějaký způsobem v minulosti k radošickým Pelákům patřil. Vzhledem k tomu, že 102. pluk měl svůj doplňovací obvod v okolí Benešova a zhruba od roku 1884 byla alespoň jeho část posádkou v Praze, je pravděpodobnější, že půjde o některého z mladých Peláků, jejichž stopa v Radošicích mizí v 18. a první polovině 19. století. I když i mezi radošickými Josefy Peláky bychom našli některé, kteří by odpovídali věkově a o jejich osudech zatím nemáme představu. Ti by ale pravděpodobně rukovali k 11. pluku do Písku.


Národní politika 15. 8. 1907

Druhá zpráva z Národní politiky je o třicet let mladší, ale opět v ní hlavní roli hraje jistý Josef Pelák, což ostatně bylo nejčastější mužské křestní jméno mezi Peláky. Tentokrát se jedná o jeden z těch tragikomických příběhů.

Osudné zdřímnutí. Včera ráno jel z Hořelic s nákladem mléka 41letý kočí Josef Pelák, zaměstnaný v císařském velkostatku hořelickém, a unaven mezi jízdou zdříml. Mezi jízdou se mu však náhodou rozsypalo zadní kolo a kočí spadl po hlavě před vůz, který ho přejel, ježto koně táhli dál a teprve po chvílí se zastavili. Pelák utrpěl zranění na hlavě a na ruce a mimo to mu byla zlomena levá noha. Po poskytnuté první pomoci byl dopraven do pražské všeobecné nemocnice.

Novináři z Národní politiky ten den své čtenářstvo oblažili dalšími podobnými zprávami nazvanými například „Šílený profesor“ o profesorovi vyšší reálky z Valašského Meziříčí, jež se choval nepřístojně a četníka ohrožoval nožem, „aby se na četníka vrhl, ale v tom okamžiku udeřil jej však přikvapivší strážník šavlí do hlavy a tím zabránil zranění četníka“. Po dalším úsilí byl profesor spoután a předveden. Pak ještě redakce připojila doušku, že šílený profesor Drost je v podezření ze spáchání vraždy v Hannoveru. Absurdnější je příběh nazvaný „Ztratil se muž“, který líčí zmizení drážního zřízence Karla Křižanovského, který opustil manželku a tři nezletilá dítka, když manželka následně obdržela od něj dopis, „v němž jí oznamuje, že následkem její nesnesitelné žárlivosti a jeho neurovnaných finančních poměrů musil z domova odejíti. Cílem jeho cesty je prý Afrika, kde hodlá sobě při stavbách drah založiti sobě novou existenci.“ Teprve pak manželce došlo, že manžel v posledních dvou letech po večerech nestudoval po večerech služební předpisy, jak jí tvrdil, ale učil se anglicky.
Ale zpátky k Josefovi Pelákovi. Bohužel ani jeho není možné bezpečně identifikovat. Pokud by se mělo jednat o některého z Josefů Peláků narozených v Radošicích, musel by se narodit v roce 1866 nebo v druhé polovině roku 1865. A takový nám bohužel známý není. Známe jenom dva, kteří se narodili v roce 1863 a jednoho z roku 1862; ani u jednoho nám sice není známý jejich další osud, ale věkovému profilu neodpovídají. Pravděpodobněji proto půjde o potomka některého z Peláků, kteří v předchozích desetiletích z Radošice odešli.


Národní listy 5. 2. 1892

A do třetice zpráva z Prahy a do třetice Josef Pelák. Dotyčný Pelák měl tentokrát více štěstí a odešel z místa incidentu po svých. I když vystupuje jako oběť šílené žárlivosti, řádky z pera anonymního novináře zrovna nesvědčí o jeho dostatečně pevném charakteru. Navíc se zprávě dostalo přednosti před jinými zprávami, jež následovaly v tomto pořadí: „Zšílela“, „Otrávil se“, „Těžce raněn“ a „Pobodán“.

Ze žárlivosti. Sklepník Josef Pelák učinil sobe známost se sklepnicí Josefou Širlovou, sedmnáctkráte již trestanou. Dlouhého trvání tento milostný poměr neměl, Širlová musila v lásce ustoupiti číšnici Albíně H., o 4 léta mladší a dosud netrestané. Věrolomný milenec na důkaz své horoucí lásky se ihned také k nové své milence do čís. 1313-II. ve Václavské ulici přestěhoval. To Širlovou velice dojímalo i vyhledávala všemožných cest, jimiž by s Pelákem opět sejíti se mohla. Když se jí to nezdařilo, překvapila předvčírem večer milence v bytu jejich návštěvou a tak resolutně si vedla, že vytloukla všechny skleněné tabule ve dveřích a v oknech. Lidé se sběhli, ale tím byla Širlová ještě více rozzuřena a podrážděna, tak že s ní ani přivolaný strážník ničeho pořídit nemohl. S velikým namáháním podařilo se konečně spojeným silám diváků žárlivou sklepnici položiti do obecni truhly, v niž byla za hlučného souhlasu četného obecenstva vítězoslavně odvezena na policejní komisařství. Včera předvedena byla k okresnímu soudu na Ovocném trhu, kdež adjunktem p. Růžičkou pro přestupek poškozeni cizého majetku odsouzena do na 48 hodin a k náhradě způsobené škody.

Evidentně nic nového pod sluncem. Článek je obšírný a dobře napsaný. Vyvolává jasnou představu o události a emocích, které se na místě činu vyskytly. Zoufalství nad zradu milence, nenávist a zuřivost plynoucí z beznaděje na straně Širlové, bezmoc zasahující strážníka a konečně i radost a pocit sounáležitosti na straně srotivšího se davu. 
Zároveň vyvolává mnohé otázky, které vzbuzují zvědavost i po letech. Byl důvodem toho, že sklepník Josef Pelák dal přednost Albíně H., fakt, že byla o čtyři roky mladší, nebo spíš to, že byla dosud netrestána? Kolik lidí je třeba na zkrocení žárlivé sklepnice?


Národní listy 22. 2. 1892 (Epilog)

Poslední zpráva je z ještě z února téhož roku a jejím hlavním hrdinou je Josef Polák, sklepník z Radošic. Podle mého názoru se ale jedná jen o zkomolení nezvyklého jména, a jde o Josefa Peláka. Je málo pravděpodobné, že by ze stejné malé obce se čtyřmi sty obyvateli přišli do Prahy dva sklepníci s téměř shodným jménem. Navíc, a to je vlastně podstatnější, v Radošicích se žádný Josef Polák hodně dlouho nenarodil.
Ze zprávy se tak můžeme dozvědět, co se stalo se sklepníkem Josefem Pelákem po incidentu se zhrzenou milenkou Širlovou.

Podvodný milenec. Josef Polák, 24letý sklepník z Radošic u Blatné, zamiloval se do služky Karoliny Černé č. 1313-II, jíž přísahal, že ji pojme za manželka. Dívka mu úplně důvěřovala a Polák vylákal na ní dva zlaté prsteny, stříbrné hodinky a 17 zl. hotově, načež ji opustil a zmizel z Prahy. Těchto dnů se vrátil a Černá ho náhodou potkala i dala jej přivolaným strážníkem zatknouti. Po výslechu byl Polák dopraven k zemskému trestnímu soudu do vyšetřovací vazby.

Vypadá to, a tak napovídá i číslo domu, že Josef souběžně s Albínou H., k níž se přistěhoval, udržoval souběžně milostný poměr se služkou Karolinou Černou ze stejného domu. I ona podlehla kouzlu mladého sklepníka a jeho slibům budoucího manželství a svěřila mu své cennosti. Ale i tentokrát neměl sklepník Josef Pelák příliš štěstí ve svém počínání, neboť minulost jej dostihla, tentokrát v podobě ruky zákona. Jak nebezpečný svůdce žen dopadl u zemského trestního soudu, nevíme. Snad znovu přesvědčil Karolinu, aby svá obvinění vzala zpět, snad byl odsouzen k trestu žaláře. A možná po propuštění seznal, jak ubohý život dosud vedl a nešel si místo kočího na hořelickém velkostatku. Kdo ví.