sobota 14. února 2015

Speed dating, rychlý posel a osm sirotků

Další malý příběh z gruntovní knihy komorního panství poděbradského mě zaujal hned v několika směrech. Způsobem, jakým se vrchnost postarala o sirotky a přitom vyřešila otázku, komu svěřit hospodářství, aby nepřišla k újmě. Nebo jak rychle si vdovy dokázaly obstarat nové manžele. Nejvíc ale tím, jak efektivně fungovala vídeňská byrokracie, o rychlosti přepravy ani nemluvě. Vše začalo v roce 1721 u nešťastného sedláka Jana Vacaty.
Sedlák Vacata z Bobnic byl prostě smolař, možná ale taky špatný hospodář. Faktem je, že nadělal spoustu dluhů, a tak když panu vrchnímu došla trpělivost, na poděbradské kanceláři rozhodli, že hospodářství se musí ujmout někdo jiný, schopnější. Z 24 kop záhonů, které k jeho hospodářství patřily, vrchnost Vacatovi vydělila čtyři a půl kopy pro vyživení své s manželkou a 6ti nedospělýma dětmi. Postavil si na nich chaloupku a hospodařil dál na menším. Ale protože byl Vacata smolař veliký, tak v březnu 1727 umřel. A v říjnu umřela i vdova Vacatová. Tehdy už bylo sirotků osm. 
Co teď s malým hospodářstvím a osmi sirotky? Bylo potřeba jednat rychle a energicky. 2. října pochovali nebožku Magdalenu ve Velelibech a už 19. října bylo vše vyřešeno. Zápis v gruntovní knize hezky shrnuje, že rodiče, tedy hospodář i s manželkou prostředkem časné smrti […] z tohoto světa se odebral a po sobě 8 nezletilých syrotků zanechal, tak že žádný z nich užíti téhož hospodářství způsobilým nebyl, skrze čeho aby jak JmCz důchodu vybejvání robot, placení contribuce a jiné vrchnostlivé poplatky ztenčeny nebyly, přitom pak a obzvláště sirotci při své budoucí spravedlnosti zachováni byli, jest tehdy dotčená chalupa Janovy Nádvorníkovi, aby on z ní povinen roboty vybejvati, contribuce a jiné onera platiti, přitom pak sirotky u sebe přichráníc, dokud sobě kus chleba mezi dobrýma lidmi vypracovat mocti nebudou s vším mocným způsobem živiti povinen byl, následujícím způsobem prošacována a postoupena. Na chalupu dosadil z poděbradské kanceláře nového držitele Jan Nádvorníka, který kromě chalupy získal i všech osm sirotků do péče. Nebyla to pro Jana Nádvorníka žádná velká výhra. Měl sice chalupu, ale polí bylo málo a navíc měl na starosti osm cizích dětí, z nich sotva 2 kus chleba sobě zasloužiti mohou, které on k sebe přichrániti, a dle své možnosti kusem chleba, a nějakým oděvem zaopatřiti musí. Pro vrchnost pragmatické řešení, pro Nádvorníka jenom starosti. 
Jestli a jak se Nádvorník o děti staral nebo ne netuším. V matrice jsem našel jen to, že dvě děti Vacatovi zemřely v roce 1729; 12letý Jan ve službě u Jana Krejčího. Nedivím se, že se se Jan Nádvorník snažil takového břemene zbavit. Příležitost se objevila o deset let později a do hry vstupují Bašteckých.

Trojsměna

Ve vedlejší vesnici Zboží měl chalupu Josef Jeník. Jeník byl manželem Lidmily Baštecké, sestry Jana Bašteckého. A s tímto Jeníkem Nádvorník směnil chalupu. Jenže Josef Jeník nato ale pro svůj zlý život a nehospodářství od panství na vojnu dán byl. Lidmila tedy měla chalupu v Bobnicích ale chyběl muž, který by na ní hospodařil. Vlastně na tom byla hůře než kdekterá vdova, ta se alespoň mohla vdát a žít si dál s ním na hospodářství. Ale ona měla muže na vojně a vdávat se nemohla. Co teď? 
Lidmila hledala nějaké chytré řešení, které by jí alespoň částečně dalo existenční jistotu a snad i nechalo šanci znovu získat chalupu zpátky. A tak si vzpomněla na bratra. Co třeba Jan, nedávno se oženil, dítě ještě nemá? Chalupu by mohl převzít. Ani pro Jana to nebylo špatné řešení, protože jinak neměl šanci na vlastní hospodářství. 

Léta Páně 1737 dne 18. Marty s povolením urozeného a statečného vladyky Pana Karla Maxmiliana Klamara z Engelshoffu JmCz: Panství Poděbrad a Kolínského hejtmana, stal se šacuněk na chalupu tuto v 4 ß 30 zahonů rolí orné ve vsy Bobnici Jana Nádvorníka zase Janovi Bašteckýmu na tento způsob, tak jakož ten pravený Jan Nádvorník tuto chalupu w létu 1727 po neb. Janovi Wacatovi, na kterýžto dluhův od něho a neb: manželky dle předcházejícího zápisu 187 ßß 25 gr vzděláno bylo za sumu hlavní 327 ßß 25 gr: ujal, že však ve vsi Zboží na jinou chalupu Josefa Jeníka, který pro svůj zlej život a hospodářství od panství na vojnu dán, byl přišel, a to proto že táž Josefa Jeníka manželka po něm nemoha dálej hospodařiti zprostředkováním vrchnostlivým bratru jejímu Janovi Bašteczkým vyvechslována a zase za tu Summu, na kterouž nadpravený Jan Nádvorník 327 ßß 25 gr: přistoupil, a dálej co tu 2 ploty staré, 1 sklípek a 1 chlívek pro ovce za 12 ßß způsobilý, s osení 100 záhonů na zimu a tak s přiražením toho za sumu hlavní 339 ßß 25 g tato postoupena jest s tím ale znamenitým doložením a vejminkou, kdyby z téhož Josefa Jeníka zacházející syn Jan dorostl, a od vrchnosti za způsobného hospodáře uznán byl, aneb týž Jeník na vojně k zahynutí přišel a ona manželka k vdání přišla ji zase neb jemu synu v tom stavu jak ji zpředu pravený Jan Baštecký nyní ujímá postoupit povinen byl. A jsouce tu ještě od předešlého hospodáře Jana Nádvorníka Karlovi Holanovi 12 f dluhu nedoplaceného, takový že mu co z nich přistupující Jan Baštecký zaplatiti a pak zase při postoupení této chalupy budoucně jemu vymáhati se má, dálej pržijmouce nynější držitel od manželky Josefa Jeníka Respective sestry své pluch 1, vůz 1, brány 1, jednoho vola z téhož též zase na potom práv býti se zavázal a gruntovní peníze po 5 ßß klásti má. 

Bylo pro Jana sice lákavé mít chalupu s vlastním, třebaže s tak malým hospodářstvím. Jenže taková výhra to nebyla. Jednak musel Jan zaplatit dluh Nádvorníka Karlovi Holanovi a snad někdy v budoucnu si jej na svém případném nástupci vymáhat zpátky. Jednak chalupu měl tak nějak podmíněně. Počítalo se s tím, že kdyby jeho synovec Jan Jeník dospěl a vrchnost jej shledala vhodným, ujal by tu chalupu zpátky. Chalupu by také dostala zpátky jeho sestra, kdyby její manžel na vojně zemřel a ona si našla nového manžela. Pro Jana to byla hodně velká nejistota. V prvním případě měl alespoň představu, kdy by mohl synovec dospět a do té doby se mohla stát spousta věci. Tak by mohl mít před sebou asi tak čtrnáct, šestnáct let hospodaření na vlastním.

Zajištění vdova hledá ...

Zato v případě nového sňatku svojí sestry nevěděl dne ani hodiny. Mohl jen doufat, že Josef Jeník na sebe bude dávat na vojně pozor. Možná si říkal, že i když se něco stane, stejně se to k nim do Bobnic a na zámek nedonese. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. 

[…] ačkoliv že po témž Josefovy Jeníkovi pocházející zmíněný syn až dosaváde svých dospělých let nedosáhl, nic však méně po něm Josefovi pozůstalá manželka při král: ouřadě hejtmanským od JMCzy: General-Kriegs Comihsariat Ambtu hodnověrný Todten Schein z Vídně, pod datum d 15. July přítomného 1740 roku in originali předukázala, a kterak svrch psaný Josef Jeník manžel její dne 17. Měsíce Augu: léta 1739 skutečně zemřel, dostatečně dokázala, a zanechaje takový todten schein při kanceláři král: ouřadu hejtmanského zase s Jiříkem Martínkem ze vsy Podmok k stavu Sho manželstva zadána byla […]

Všechno se odehrálo strašně rychle. Smolař Josef Jeník na vojně zahynul. Předpokládal bych, že se asi nikdo neobtěžoval informovat rodinu nebo spíše vrchnost. Ale … Vídeňská vojenská kancelář se proti vší pravděpodobnosti obtěžovala poslat pozůstalé manželce úmrtní list. Dopis byl vypravený ve Vídni v pátek 15. července 1740. A už v úterý 26. července se na vrchnostenské kanceláři objevila Lidmila s dopisem, ale také s čerstvým snoubencem. A to vše to netrvalo ani dva týdny; úplně přesně dopis z Vídně do Bobnic dorazil a Lidmila si našla ženicha za pouhých jedenáct dní. 
Dnešní plánovače trasy udávají mezi Vídní a Bobnicemi vzdálenost 316 km a čas dojezdu 3 hodiny a 43 minut (vzdušnou čarou asi 243 km). Rychlost posla v polovině 18. století je trochu větší oříšek. V roce 1823 prý spěšná cesta poštovním dostavníkem trvala 38 hodin s průměrnou rychlostí 12 km/h. V té době prý začínala být přeprava kočárem rychlejší než jízda na koni. Rychlost koně při přepravě se mi ale najít nepovedlo (tedy kromě Pony Expressu, kde se udává průměrná rychlost 20 km/h). Nepředpokládám, že by se vídeňský úřad snažil tolik, aby Lidmile poslal dopis zvláštním poslem. Spíš nechal doručení běžné poště. Takže řekněme po třech nebo čtyřech dnech mohl zabouchat Ludmile na okno posel s dopisem. To bylo úterý 19. července. 
„Přišel dopis!“ Obavy, nervozita. Marné bušení na dveře koupelny. Pro nás celkem banální záležitost, ale Lidmilu a její současníky téměř nepředstavitelná situace, se kterou měl jen málokdo zkušenosti. Dopis a ještě k tomu z úřadu. Řekl bych velmi stresující okamžik s vysokou emoční náročností.
Popadla tedy šátek a běžela za rychtářem. Ten opatrně rozlomil pečeť, rozložil papír a mlčky kouká na text. Pak se poškrábe na hlavě a váhavě říká „Jestli ono to nebude německy?“. Tak zase Lidmila vezme dopis a rychle jde za panem farářem, ten to snad přečte. Až od něj se dozvěděla, že už je skoro rok vdovou. 
Trochu se jí ulevilo, když už ví, o co jde. Slza jí ukápne, poděkuje a jde domů. A hlavou jí víří spousta myšlenek. Hlavně co s ní teď bude? Mohla se znovu vdát, najít si někoho, kdo by se o ní postaral. Takže den poté šla zase za dohazovačem, aby se poradila a poptala. Každý správný dohazovač věděl, kdo se v okolí chce nebo může ženit (třebaže dotyčný to sám vědět nemusel). Všechno bylo tak nějak narychlo. Kdyby měl víc času, mohla by si Lidmila vybírat. Jenže ona čekat nechtěla a vybrala si Jiřího Martínka z Podmok. Věřím, že se ještě museli oba vidět, než si oba slíbili manželství. A hned příští úterý šla Lidmila na zámek s dopisem z Vídně, příslibem manželství a nechala na budoucího manžela přepsat ten malý grunt po Vacatovi. Bratr Jan se chtě nechtě musel po třech letech z chalupy poroučet s nárokem na 27 kop a 14 grošů, které stihnul za tu dobu zaplatit. 
Jak bych si přál vědět, zda byl překvapený a roztrpčený, jestli měl pocit, že s ním sestra ošklivě vymetla. Troufl bych si říct, že, když se Lidmila skutečně v srpnu vdávala, Jan se ze svatby moc netěšil.