Ó, kdož vysloví to naříkání a u smělých proklínání!

Ve středu 5. ledna 1814 můj oblíbený předek Matěj Čermák z Činěvse, ponievadž pak nyní muž se staroby a již přese 2 leta tak s nemocí obklíčený jest, že on ze světnice vyjít, tím méně tomuto hospodařství zadost ucžiniti v stavu není, obzvlaštně když jej také pod ohně roku 810 potkal, tehdy sebe nucený vidí ještie za svého životí mezi svými dítkami narovnání, by po jeho smrti mezi nima nevůle nepovstají, učinil, pročež ještě při dobrém rozumu a paměti toto narovnání činí.

Gruntovní knihy: Smrt přijde draho

Dnes jedna maličkost z gruntovní knihy panství Poděbradského. Pra(-)dědeček Jan Baštecký z Bobnic se v rámci vypořádání podílů se svými sourozenci vypořádat i se svým bratrem Václavem. Nechal ho vyučit se krejčím, platil jeho za vyučení, poplatky do cechovní pokladny, poplatky za přijetí za tovaryše a vše další. A protože byl Václav asi povedené kvítko, musel jej vyplatit také ze zámeckého arestu. Václav se asi nikdy řemeslu nevěnoval, neoženil se a místo, aby začal sekat latinu, zemřel. Neboli, jak tehdy písař psával, prostředkem smrti se z tohoto světa odebral. A bylo zase na pradědovi Janovi, aby zaplatil jeho pohřeb.

Velká válka: Rekvizice zvonů

Další z dochovaných oběžníků, které se dají najít ve fondech farností. Tento se týká rekvizice zvonů za první světové války. 

Rakouské válečné úsilí bylo omezováno nedostatkem barevných kovů. Proto se už v druhém válečném roce začala připravovat rekvizice zvonů, jejíž první kolo proběhlo v roce 1916. Přípravnou fázi přitom dokládá tento dokument:

Gruntovní knihy: Prodej gruntovních peněz

Při čtení nejstarších gruntovních knih panství Libčeves jsem v zápisu o mých předcích narazil na zajímavou transakci, se kterou jsem se dosud nesetkal. Šlo o prodej gruntovních peněz, které z běžné pozemkové transakce udělalo zajímavou investiční příležitost pro třetí stranu.

Velká válka: Kterak obyvatelstvo se má živiti za války

Ve fondu jednoho farního úřadu jsem našel založený tento oběžník z roku 1915, kterým c. k. ministerstvo vnitra chtělo působit na veřejnost. Válka v té době trvala už půl roku, válečné úspěchy v nedohlednu a v zázemí začínali pociťovat první dopady blokády. Do válečného úsilí měli být zapojeni všichni.

Gruntovní knihy: Co rozumět, když čtete …?

O užitečnosti gruntovních knih v genealogii nepochybuje nikdo. Mohou nahradit matriky, přinést informace o majetkových poměrech i každodenním životě předků. Jsou přitom i další výzvou, kterou může rodopisec zdolat. A nejde jenom o přečtení mnohem delšího textu než v matrikách. Jiná je délka textu, jiná je jeho struktura a komplexnost i informace jsou obsáhlejší. Používají se nejrůznější zkratky. Dalším klackem, který nám hází pod nohy čas, je jazyk. Po 200 i 300 letech, které od mnohých zápisů utekly, jsou četná slova pro nás neznámá, píší se jinak nebo se vůbec nepoužívají. To, co pro současníka byla jasné a srozumitelné, nám  dnes způsobuje bolest mezi ušima. 

Nedávno jsem procházel gruntovní knihy z panství Poděbradského, konkrétně pro obec Činěves, kde žili moji Čermákovi. Níže jsou některé výrazy, které mě potrápily. Snad někomu ušetří práci.

„Osvícené“ patenty potřetí: K čemu truhla, když stačí pytel

Při procházení rozsáhlých sbírek nařízení, patentů a dekretů z doby Marie Terezie a Josefa II. není možné nenarazit na předpisy o posledních věcech člověka. Nejenom habsburští panovníci si začali uvědomovat dopad hřbitovů na veřejné zdraví. Stačí připomenout pařížský Hřbitov Neviňátek, který připravil o život několik lidí. Ale pro osvíceného panovníka není nic, co by se nedalo změnit.

"Osvícené" patenty podruhé: Jméno! Ale jaké ...

Tak Marie nebo Josef? Ne, nejde o otázku nastávajících rodičů, ani váhání genealoga nad nejčastějším jménem v rodokmenu. Mířím tím na popularizační články o genealogii nebo obecně o jménech, které střídavě přicházejí s tvrzením, že příjmení u nás zavedla Marie Terezie, anebo že to byl její syn Josef II. I když našim osvícenským panovníkům nemůžeme upřít invenci – o tom konečně bude ještě řeč – publicistická zkratka, jak se dá tušit, je zavádějící. Každý kdo otevřel matriku třeba z první poloviny 18. století, viděl těch příjmení nespočet. Pisatelé přebírající závěry jeden od druhého nás přitom vesměs chtějí informovat o tom, kdo, spíše než že by příjmení zavedl, stanovil pravidla pro jejich používání. A tady to začíná být zajímavé.