Jak se uživit? Třeba v těch Zlonicích?

Když jsem přepisoval seznam všech sousedů městyse Zlonice, znovu mě napadlo, jak se proboha mohli ti sousedé ve Zlonicích uživit! Zatím jsem se pohyboval ve vodách venkovské genealogie, kde byla otázka obživy jasná. Sedlák žil z toho, co zasel, vypěstoval  a sklidil, nebo ze zvířat, která choval. Platilo čím víc polí, tím víc obživy a větší jistota. Doteď jsem žil v představě vytvořené ještě na hodinách dějepisu základní školy, že měšťané se měli mnohem lépe než venkovánci. Ale ve městech to muselo být jiné. Vezměme třeba ty Zlonice.

Pro představu, kolik žilo ve Zlonicích lidí. Údaje k roku 1794 se mi zjistit nepodařilo, ale zhruba o dalších 30 let později zde žilo v 97 domech 380 duší.

J. A. Michel, Das Königreich Böhmen: ein historisch-statistisch-topographisches Handbuch, sv. 1, 1832

No a z těchto 380 lidí muselo získat obživu třeba 13 krejčích, 9 ševců, 3 mistři zedničtí a 5 zednických tovaryšů. Být krejčím nemohla být žádná výhra. Nemůžeme se divit, že pra(-)dědeček Václav Frost coby mistr krejčovský byl na tom špatně. Lidé prostě nemohli trhat svoje oblečení tak rychle, nebylo asi ani zvykem, aby lidé měli plné skříně oblečení. Pravda, město obsluhovalo i svoje okolí, ale po vesnicích také žili místní krejčí, kteří patřili ke krejčovskému cechu zlonickému, takže pochybuji, že by lidé z vesnic často docházeli do města, aby se ošatili nebo obuli. To samé platí pro ševce a už vůbec nechápu, jak v takovém místě mohou být dva řemenáři nebo punčocháři. A všichni museli být velice čistotní, když mýdlo vařili dva mydláři. Boj o chleba byl o to těžší, že cechovní organizace působily proti tomu, aby v jejich oborech vznikla nějaká konkurence.

Koneckonců kdybych měl svoje pochyby ilustrovat na příkladu vlastních předků, potvrdilo by to moje pochyby. Václavův dědeček Christian Frost, povoláním punčochář, přichází do Zlonice z České Lípy někdy kolem roku 1730. V roce 1774 zemřel jako žebrák ve Zlonickém špitále. Jeho syn Dominik se vyučil zedníkem, ale nikdy se nestal mistrem a zůstal pouhým tovaryšem (v seznamu zmíněný na posledním místě). No a i on se svou manželkou dokonal ve špitále. Oceňuji přitom, že rodina měla svoji strategii, jak se postarat o živobytí. Na rozdíl od ostatních rodin, kde se povolání dědilo z otce na syna, Frostovic rodina evidentně využívala generační zkušenost a vyhýbala se povoláním, která neskýtala dostatečnou jistotu. Bohužel si neomylně volila v každé generaci povolání s ještě větší konkurencí.

Bude tedy na místě upravit představy, život ve městech nebyl o nic jednodušší a možná ještě obtížnější než na vesnici.