Punkta hlubockého panství

Když jsem bez nějakého zvláštního záměru listoval některými pozemkovými knihami v třeboňské aplikaci, náhodou jsem narazil i na gruntovní knihu hlubockého panství nově založenou v roce 1685. Panství už tehdy patřilo ke schwarzenberské doméně, které vznikala v jižních Čechách. Na prvních dvou stranách knihy byly pro budoucnost zachovány důvody, proč byla vlastně nová kniha zakládána. Co pro mě bylo zajímavější byla pravidla s názvem Puncta a milosti pro lidi poddané a k dobrému vysazené, která mimo jiné dobře zachycují stav na českých panstvích po skončení Třicetileté války.

Před námi vyvstávají obrazy vesnic s pustými grunty, které se vrchnost snaží za každou cenu osadit novými hospodáři, protože každé neobsazené hospodářství představovalo ztrátu. Pole pustla, peněžitá renta do vrchnostenské pokladny se neodváděla a hlavně chyběla síla na hospodaření na panské půdě. Vidíme ale i snahu vrchnosti regulovat a dohlížet na morálku poddaných a ekonomickými nástroji bojovat proti prostopášnosti, která mezi poddanými kvetla. Vždyť dva články ze sedmi zabývají se nemanželskými dětmi.

Tomáš Vyklantický: Game over

V minulých dvou postech vylíčil jsem nejprve pohnutlivou stížnost Eleanory Vyklantické královskému prokurátorovi na svého muže Tomáše. Tím divoce roztočila kolesa úředního soukolí, která hrozila semlít Tomáše Vyklantického. Povzbuzována svou matkou, Tomášovou tchyní, vnukla úřadům myšlenku, že by se její manžel hodil za vojáka. 

V druhém pokračování jsme si mohli přečíst zprávu staršího svobodníka čáslavského kraje; ta působila trochu vyhýbavě, i když hlavním obviněním o slabém charakteru Tomáše Vyklantického musel dát za pravdu, snažil se podle mého soudu své dobrozdání vyvážit trochu i v Tomášův prospěch, když naznačil, že Tomášova preference korbele před tvrdou prací na gruntu pramení i z povahy jeho manželky a jeho tchyně.

Skrze svou ženu a jeho tchýni že mu takový nátisky činí

V minulém článku jsem popisoval stížnost Eleanory Vyklantické z Alberovic na svého manžela a vůbec na neblahý osud, který jí v důsledku manželovy rozmařilosti stíhá. Spolu s matkou vymyslely (z jejich pohledu) báječný plán. Manžela kořalečníka pošlou na vojnu a statek zůstane manželce. Sepsaly tedy podání úřadu královského prokurátora, a tak roztočily kola úřední soukolí.

Pro své ustavičné ustavičné pití času nemajíce

Dalším příběhem, na který jsem při procházení fondu České finanční prokuraturu v Národním archivu narazil, byl truchlivý osud Eleonory Vyklantické z Alberovic, nebo, jak se dříve psalo z Arbelovic. Není to vlastně příběh ničím mimořádný; spíše naopak ukazuje, že u před třemi sty lety měli lidé stejné problémy a starosti jako dnes.

Čtyři rejtaři pro něho odesláni budou

Když pra(-)děd Jan Mudroch, coby starší svobodník a bratr zlořečeného Matěje odesílal v únoru roku 1674 svojí stížnost na Matěje úřadu královského zemského prokurátora, musel mít rozporuplné pocity. Na jednu stranu snad věřil, že se mu snad konečně dostane pomoci a bratr bude vyšší autoritou přiveden k rozumu a zkrocen, na druhou stranu se musel bát, že jako starší svobodník kouřimského kraje bude do řešení problematické situace zapojen, takže s bratrem bude muset komunikovat jako autorita úřední.

Ve spise k této neblahé rodinné záležitosti, kterou Jan tím, že do stížnosti zapojil i stížnost na neplnění kontribuce, udělal úřední záležitost, se pak zachoval ještě patrně koncept odpovědi na tuto stížnost. No, odpovědi; věcně to smysl dává, ale podle datumů uvedených na přípisech by odpověď časově předcházela stížnosti. Rozdílnost v datech si nedovedu dosti dobře vysvětlit.

Leč, i kdyby šlo o odpověď Janovy naděje naplněny nebyly, neboť co jeden ze dvou starších svobodníků dostal jasné pokyny jak postupovat.  

Nařizuje se ex officio při král. starších svobodnících kraje kouřimského Jiříkovi Bořkovcovi a Janovi Mudrochovi, aby po dodání tohoto ihnedky sem na Cerhenice před král. ouřad náš Matěje Mudrocha kováře postaviti hleděli, co za příčinu jest, bude mu náležitě předneseno. Nestane-li se pak ihnedky tedy na jeho vlastní outratu čtyři rejtaři pro něho odesláni budou, a co by z toho mu následovalo, čas ukáže; pokudž by se co protivil, majíce tam na kvartýru soldatescu jednoho rejtara vzíti a na jeho náklad sem dodati neobmeškají, toho pro správu. Datum z Cerhenic dne 16. Maj Anno 1673 

Z M římského císaře uherského a českého krále nařízení král. hejtmana kraje Kouřimského 

Vilém Voldřich Střela z Rokyc                                 Jan Šimon Audecký z Audejic

Mohlo by se zdát, že rejtar byl univerzálním řešením všech problémů v 17. století. Čtyři rejtaři měli případně odvést váhajícího Matěje před zástupce krajského hejtmana. Proč zrovna čtyři vojáci byli považování za dostatečný počet, proč ne dva nebo tři. Jako ultimátní řešení pak mělo nastoupit ubytování jednoho vojáka u Matěje. Pochopitelně na jeho útraty. Jak by jen mohlo vypadat nucené soužití paranoidního kováře s tourettovým syndromem a houževnatého, bojem zcyničtělého, neurvalého vojáka? Na to moje představivost nestačí.

S krutnou zlostí a nenávistí, nevážně a nenáležitě, nekřesťansky sobě počíná

Když jsem se na sklonku letošní zimy vypořádal s rodinou Šnajberkových, nasměroval jsem soustavnější rodopisnou činnost na svobodnické rodiny, které se poprvé mezi mými předky objevují ke konci 17. století. A svobodníkům se od té doby věnuji soustavněji, samozřejmě s některými "odskoky" k dílčím otázkám nebo zajímavým projektům. V průběhu hledání v dostupných pramenech se mi nashromáždilo několik zajímavostí, o které je záhodno se podělit.

Gustav Schneiberg, muž na stupátku, aneb Šnajberkovi epilog

Na jméno Gustava Schneiberga jsem narazil o dva roky později poté, co jsem objevil Marii Šnajberkovou. To jsem už ke své spokojenosti propojil chůvu Marii se Šnajberky, které jsem znal. Jenže nahodilé prohledávání internetu v různých spojeních jména Schneiberg a Franz Ferdinand d'Este na mě jednoho dne vyplivlo jméno Gustav Schneiberg. Jistý Gustav Schneiberg podle této první informace měl být osobním komořím Františka Ferdinanda, měl být přítomný v Sarajevu, a to i během osudné jízdy v neděli 28. července.

Vychovatelka velkovévodských dětí a "odpadlík"

V roce 2014, když se připomínalo sté výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda v Sarejevu a začátek Velké války, objevil se v záplavě článků jeden připomínající české zaměstnance na Konopišti. A mezi nimi byla zmiňována i jistá Marie Schneibergová, která na zámku pracovala jako vychovatelka tří arcivévodových dětí. Její rodina prý sloužila na zámku Konopiště 300 let. Rozhodně něco, co stálo za prozkoumání.