Blažej Ignác Holický potřetí

Nechtěl jsem se úplně vzdá pátrání po Blažejovi Holickém. Zkusil jsem proto prověřit zmínku o Nebuželích z posledního článku.
V knize Královské věnné město Mělník a okres Mělnický na str. 731 se uvádí, že

Dle pamětní knihy farní byly od r. 1674 tito faráři při zdejším katolickém kostele:
1. Roku 1674 Blažej Ignác Václav Holický, doktoro filosofie, jenž dosazen byl sem abatyší kláštera svatojiřského na Hradčanech v Praze; < 1679 a pohřben v kostele sv. Jiljí [v Nebuželích].

Nejstarší nebuželská matrika pak na úvodní straně nese už dobře známý úvod od faráře Holického

Radošice na YouTube

Tentokrát bych na místo vlastního postu upozornil na jedno video z YouTube, které jsem nedávno objevil. Zachycuje dnešní podobu Radošic, vesnice, ze které pochází dobrá čtvrtina mých předků, a tak mám pro ní pochopitelně slabost. Autorovi videa pak patří můj dík.

Martin Lehečka, poctivý vdovec

Letos v září to bude 330 let, co se narodil jeden z předků Martin Lehečka. V několika ohledech bylo právě jeho narození a život pro moje pokračující hledání rodinných kořenů klíčové (když samozřejmě pominu samotný aspekt existenciální a případnou genetickou podmíněnost). Odnesl jsem si z pátrání po jeho životě několik základních rodopisných zkušeností a hlavně takový pocit z okamžiku, kdy se najednou vše objasnilo, záhada přestala být záhadou a já udělal další krok dál do minulosti.
K rodině Lehečkových ze Závišína, obce nedalo Bělčic, patřících ke lnářskému panství, jsem se dostal skoro v samém začátku svého rodopisného bádání. Všechno bylo jednoduché a přímočaré. Našel jsem sňatek praprapradědečka s Kateřinou Lehečkovou, zjistil jsem jméno otce, našel jsem jejich narození. A tak jsem jednoduše pokračoval po linii Kateřina, její otec Tomáš, Tomášův otec Jakub až jsem se dostal k Martinovi, otci Jakuba. Ačkoliv se bělčické matriky Lehečky jenom hemží, všichni bydleli na usedlosti v Závišíně č. 14 a díky trojgeneračním zápisům byla linie bez jediné pochybnosti. Dokud jsem se nedostal k Martinovi. Ten mi s vydatnou pomocí začátečnické nezkušenosti připravil doslova dva týdny marnosti a zoufalství.

Blažej Ignác Holický podruhé

Pídil jsem se ještě trochu po dalších informacích o farářovi Holickém. Hlavně díky druhému svazku řady Posvátná místa království českého věnovanému vikariátu Berounskému, Bystřickému a Plzeňskému se mi podařilo vystopovat další pohyby faráře před i po jeho působením v Záboří a Kadově.
Zatím nejstarší jeho známé působiště byl v roce 1650 Čížkově a současně působil jako farář ve Vrčni, V roce 1657 působil jako farář v kostele sv. Vojtěcha v obci Vejprnice (str. 335). Pokud tam nějakou dobu vydržel, mohl právě z Vejprnic odejít přímo do Kadova a Záboří.
Po svém odchodu, ať už dobrovolném nebo ne, ze Záboří se jeho stopa objevuje v obci Železná (vikariát Berounský). Kniha (str. 109) ho v seznamu uvádí jako zemřelého v roce 1664, alespoň tak si vysvětluji ten křížek. Bohužel matrika zemřelých ze Železné začíná až rokem 1696, takže se Blažejovo úmrtí v tomto roce nedá potvrdit. Pravděpodobnější se mi zdá, že i z tohoto působiště odešel, což ostatně potvrdí i další údaje. Ostatně první matriku Železné založil až Holického nástupce Jakub František Lazar právě v roce 1664.
V roce 1666 se Blažej Holický krátce zastavil v Pořící nad Sázavou (str. 177). Ale jak se zde uvádí, zdržel se velmi krátce, pouze čtvrt roku a odešel pak do Strakonic.
Že je předčasné pohřbívat Holického v Železné a že jde o sporný údaj napovídá kniha samotná (str. 156), protože v roce 1669 se s farářem Blažejem Hynkem Holickým setkáme v Netvořicích (vikariát Bystřický). Podstatnějším důkazem identity i další stopou pro budoucí pátrání je ale hlavně první stránka nejstarší matriky netvořické. Ta uvádí a to písmem známým z kadovské matriky vylučujícím jakoukoli podobnost, následující:

Blažej Ignác Holický

Při zpracování historie rodinách mých předků na lnářském panství se několikrát objevilo jméno faráře Blažeje Holického. Poprvé jsem tohle jméno zaregistroval v inventáři k fondu čížkovské farnosti, kde jednou z položek byla i Copia vejtahů register Blažeje holičského. Ke své (dnešní) velké lítosti jsem tenkrát tuhle položku vynechal, což znamená, že se do Blovic budu muset vypravit ještě jednou. Podruhé, a to jsem zase nevěděl, že se jedná o jeho zápis, jsem si v jednom článku přečetl jeden z jeho zápisů o nemanželském dítěti.
Teprve až při čtení v kadovských matrikách se postupně vynořovala a odhalovala barvitá osobnost zdejšího kněze Blažeje Holického. Farář Holický si totiž do matrik zapisoval kromě běžných záležitostí, jako jsou křty a pohřby i další události, jehož ho potkaly, hlavně pak křivdy a nespravedlnosti, jež se mu dostalo od jeho okolí. Jak uvidíme, neznamená to, že by to byl nějaký uplakánek, který by si jenom stěžoval. Naopak se vždycky dovedl postarat o svoje záležitosti a někdy neváhal ani použít fyzické násilí, což bychom u kněze třeba nečekali.

Jak měli pradědečci společnou manželku

Jeden ze starších příspěvků, který jsem publikoval i jinde, ale pořád je to o jedné z mých nejoblíbenějších rodopisných náhod.

Jak se postupně doplňují další podrobnosti o rodinách našich předků, vyplouvají na povrch i zajímavé souvislosti. Jednou z nich je i společná manželka mezi více předky, což je i tento případ. Nechci samozřejmě ani naznačit, že by v nějakém zapadlém ovčíně na lnářském panství kvetlo mnohomužství, ale prozaičtější situaci, kdy se vdova po smrti manžela znovu provdala.

Josef hezky píše, pošleme ho na študie aneb rodina padělatelova

Jeden starší článek, který by ale neměl zapadnout. 

Jak se rodový vývod rozrůstá do šířky, zvyšuje se možnost, že se v něm objeví i někdo, kdo svými činy přesáhne hranice lokální komunity a zapíše se do širší povědomí a v některých případech dokonce i do dějin národních. Ačkoliv není a nemá být cílem rodopisného bádání hledání slavných nebo snad šlechtických předků, když se někdo takový v dosahu rodového historika vyskytne, bývá zpravidla okamžitě polapen a zapracován do grafu. I v mém případě se v našem rodokmenu objevila Osobnost, která se dostala na stránky mnoha knih a dopracovala se až k maturitní otázce. Nejde sice o předka, resp. příbuzného, přímého, ale s ohledem na způsob, jakým svůj věhlas získal, je to vlastně dobře.

Josef Linda

S Marií Lindovou a později Slancovou se k našemu rodokmenu připojuje i další člen Lindovic rodiny, po kterém zůstala stopa nejenom na stránkách mitrovických matrik, ale jeho jméno se objevuje na stovkách dalších stran. Z těch stohů papíru některé popsal on sám, ale většina z nich ale byla popsána o něm; a bohužel ne zrovna v lichotivých souvislostech. Ale o tom až později.

Vraťme se do roku 1761, kdy se ve středu 23. prosince v rodině Petra Lindy, narodil syn Emanuel. Pokřtěn byl na Štědrý den v mitrovickém kostele a stejně jako jeho sestře se mu dostalo druhého křestního jména; pokřtěn byl Emanuel Adam, i když s Adamem si pak asi nikdo hlavu nelámal.
Emanuel se stejně jako asi většina Lindů živil v mitrovických hutích. V různých zápisech v matrikách se objevují povolání jako slévač, havíř, kohlmistr nebo uhloměřič.
Manželství uzavřel s mitrovickou Dorotou Dobiášovou v sobotu 15. listopadu 1788, když mu bylo necelých 27 let. V manželství se jim narodilo šest dětí. Tři synové – Josef (*1789), Jan (*1792) a Emanuel (*1800) – a tři dcery Anna (*1794), Dorota (*1797) a Marie (*1803). Přitom synové Jan a Emanuel zemřeli jako děti.

Ludmila a Dorota

Přes Vánoční svátky jsem měl trochu času, a snažil jsem se proto doplnit některá chybějící data v rodinách předků. Jedním z nich byla i rodina Matěje Čermáka, sedláka z Činěvse. U něj se zase objevila jedna nesrovnalost.

Kostel sv. Václava v Činěvsi

Praprapraprapradědečkovi Matějovi se mezi roky 1767 až 1805 narodilo dohromady 16 dětí. Mezi nimi byla i dvojčata Ludmila a Dorota, které se narodily 12. září 1779 a o den později byly pokřtěny v činěvském kostele sv. Václava. Jak už to ale v případě dvojčat bývalo pravidlem, jejich přežití  bývalo vždy na vážkách. Proto mě v létě nepřekvapilo, když jsem v matrice zemřelých našel zápis o pohřbu Doroty. Zemřela 25. října téhož roku a pohřbena byla na farním hřbitově. O její identitě jsem neměl nejmenších pochyb. Odpovídalo jméno otce, číslo domu, seděl dokonce věk zapsaný v matrice zemřelých s přesností na dny a v matrice bylo k dovršení všeho ještě napsáno, že zemřelá Dorota byla z dvojčat. O to větší bylo překvapení, když jsem v matrice oddaných našel Dorotinu svatbu. V květnu 1797 se osmnáctileté dcera Matěje Čermáka provdala za Jana Muchu, sedláka za Srbce. Po příznacích smrti ani památky. Ani tady nemohly být nějaké pochybnosti o identitě. Odpovídal věk, číslo domu, jméno otce. Tenkrát před 18 let tedy asi nezemřela Dorota, ale její sestra Ludmila. Konečně další dcera narozená v roce 1782 také dostala jméno Ludmila.
Nešlo tedy o nic jiného než chybu. A v tu chvíli začala pracovat fantazie a začal jsem si představovat, jak to asi tenkrát bylo.
Zdrcený Matěj Čermák jde na faru, aby dohodnul s farářem na zítřek pohřeb. "Je mi to moc líto," říká procítěně farář, a "která z těch dvojčátek to jako byla", ptá se. Čermák se rozpačitě škrábe na hlavě. "A víte, že ani nevim, pane faráři. Když voni si byly tak podobný. No tak snad asi Dorota."
Druhý den po pohřbu běžel Matěj na faru znovu. Manželka mu totiž pěkně vyčinila hned, jak přišli domů. "Div jsem duši nevypustila, když jsem slyšela Dorota. Čermáku, hned pudeš a panu faráři to vysvětliš. Prej Dorota ..." Marně manžel namítal, že jsou si tak podobný a že je to vlastně jedno a že by přece mohli Dorotě začít říkat Ludmila. Hned běžel.
Jenže přišel pozdě; farář už měl Dorotu zapsanou v matrice a hned vysvětloval, že mu za týden přijede na kontrolu vikář, poděbradský děkan. "Teď tam prostě škrtat nemůžu, to bych neobstál. Pan děkan si na tohle potrpí." A Čermák, že manželka mu to spočítá, když to nevyřídí. Nakonec byl ale farářův strach z vikáře větší než Matějův z manželky Rosálie.
Tak se asi dohodli, že "o tom přece nemusí nikdo vědět". Chudáka Ludmilu do matriky nezepsali a nebožka Dorota se mohla v osmnácti letech šťastně provdat.  Všichni asi nakonec byli spokojeni, farář, vikář, Čermák s manželkou, i ta Dorota se o ničem nedozvěděla. Jen rodopisci po 250 letech mají o čem přemýšlet.