Aby mezi syny mými a dcerami žádný roztržitosti, hadrunku a nevolí nebylo

Kombinace dědictví, dětí z prvního a dětí z druhého manželství často nevede k pěkným koncům. A když se k nim přidá ještě mladá vdova, je zaděláno na problém. Na to ale pra(-)děd Mikuláš Vlasák nemyslel, když se ve svých 55 let znovu ženil. 

První manželka Dorota mu zemřela v březnu 1698. Nejmladšímu dítěti, synovi Janovi, táhlo na sedmý rok, takže Mikuláš, jinak svobodník z malé vísky Dubu a povoláním švec, chtě nechtě musel hledat novou hospodyni a manželku. Druhou jeho manželkou se stala jistá Salomena, jejíž jméno a původ mi zůstává zatím utajen. Není známo, kde a kdy se s ní Mikuláš oženil. Jisto ale je, že v dubnu roku 1700 na svět přišel další Mikulášův syn, pokřtěný jménem Jiří. V tu chvíli asi muselo být pra(-)dědečkovi jasné, že bude v zájmu všech sepsat pořádnou závěť, aby se jeho děti nehádaly, nebo alespoň se nehádaly tolik. Asi i cítil, že mu mnoho času nezbývá.

Jak už to u svobodníků bývalo, když cítili, že je to třeba, požádali o sepsání své závěti staršího svobodníka. Tak i Mikuláš. Bývalo zvykem, že závěti svobodníkům sepisoval starší svobodník. Tím byl tehdy Mikulášův bratr Václav Vlasák z Krasovic. A jak ten se s tím vypořádal, uvidíme v zápětí. Svobodnické závěti to není, jen tak nějaké čtení. 

KSv 14 fol. C14pv

Zpravidla, začínají standardním konstatování, že zůstaviteli není dobře a vše vkusně uvozují filozoficko-teologickou úvahu.

Já Mikoláš Vlasák ze vsi Dubu JMCz. svobodník, jsouce navštíven od Pána Boha všemohoucího těžkou nemocí, uznávajíc to, že člověk na svět narozený, živ jsa krátce nebo dlouze, nic jistšího jako smrti, kteráž v nejistý a nenadálý čas přichází, očekáváti máme.

V případě Mikuláše tato věta byla pravdivá. Závěť sepisovali v Dubu 25. února 1701 a smrt přišla už za dva a půl týdne, v sobotu 12. března. Pak ve svobodnických kšaftech té doby následuje i pořízení o věcech duchovních, kdy kšaftující poroučí duši Bohu, prosí za odpuštění hříchů:

Uznávajíc v tom z milosti boží dobrého smyslu a paměti tento kšaft a pořízení jestliže by mě Pán Bůh prostředkem smrti časně v týto mý nemoci pojíti ráčil o statečku svém všelijakém, kteréhož Pán Bůh požehnati ráčil, toto pořízení činím.
Předně poroučím duši svou milou Pánu Bohu všemohoucímu v ruce jeho svaté on pro zasloužení, a zadosti za mé hříchy učiněný, Krista Ježíše syna svého milého vykupitele a spasitele mého, hříchy mé přetežký odpustí a v počet vyvolených svatých svých přijíti do království svého nebeského ráčí. Dále po vykročení mým z tohoto světa skrze smrt časnou toto svý nařízení a poručení činím

a teprve potom se vrhne do dělení majetku, na které všichni čekají. 

Něco dostala Salomena, jako manželka, která navíc na stateček přinesla věno ve výši 10kop. Dcery Dorota a Zuzana už byly vdané a dobyté věnem, ale přece jenom na ně Mikuláš myslel; každá měla dostat deset kop a jednu dobrou krávu. Další dcera Marie byla vdaná v Dubu a měla dostat jednu krávu, ale dvacet dvě kopy grošů. Kde je nějaká spravedlnost, ptáte se? Inu, Mikuláš sám vysvětlil, že proto méněji těm dvou dcerám Zuzaně a Maří že se na panství vlašimské poddaly. Poslední dceři Lidmile, ještě svobodné, měl připadnout se syny Matějem a Janem a Jiříkem rovný díl aby měla na penězích, co v hotovosti jest, též i dobytka hovězím i ovčím též včeličkami a více čeho od koží najde.

Jak vidno Mikuláš nemilosrdně vládl železnou rukou svým dětem. Nemohl připustit zradu svobodnických ideálů. Za to, že dvě dcery přijaly poddanství měly dostat polovic toho, co dcera, která zůstala svobodnicí. 

Vypořádat se navíc musel i s nezdárným synem Vítem. Jenže milující otec nedovedl jej úplně vyrvat syna ze svého srdce, takže nakonec Vítkovi přece jen něco zanechal; projevil k němu větší shovívavost než poddaným dcerám. 

Vít pak čtvrtý syn můj, kterého jsem řemeslu ševcovskému náležitě poctivě vyučil a pro jeho neposlušnost synovskou nečekaje na to až bych já jeho, co by mu patřilo a náleželo, otcovským dílem odbyl, mně přes jedno sto rýnských hotových peněz pobral a strávil. Proto jeho dílu a spravedlnosti otcovský zbavuji a dokonce jemu nic neodkazuji a neporoučím, krom jednoho vola dobrého tažného a jednu krávu a natco z koží, jemu ještě z lásky otcovský odevzdávám a poroučím, aby mu to od Matěje syna mého jakožto hospodáře po mé smrti ihned bez všeho odporování náležitě vydáno bylo.

Nejdůležitější ovšem bylo, jak Mikuláš naloží se svým statkem, maje ještě další tři syny - skoro 30letého Matěje, 10letého Jana a ročního Jiřího. 

Matěje pak syna mého nejstaršího za plnomocného hospodáře v tej živnosti do zrostu Jana a Jiříka ještě nezletilých synů pozůstavuji a zanechávám. 

Sám Mikuláš tušil, že závěť může být v rodinných vztazích třaskavou směsí, když si vyhradil právo zrušit a změnit závěť, aby mezi syny mými a dcerami žádný roztržitosti, hadrunku a nevolí nebylo, kdyby přece jen Pán Bůh ze světa ho povolati neráčil. Jenže, jak psáno, to už se nestalo. 

A tak spíše nechtěně po sobě zanechal hadí vejce. Snad Václav Vlasák jako sepisovatel závěti nebo sám kšaftující Mikuláš Vlasák udělali jednu malou chybu s nedozírnými následky, které právě k roztržitostem, hadrunkům a nevoli vedla.

Čas plynul, Jan dosáhl zletilosti a začal se hlásit o svá práva. Za malého Jiříka zase bojovala srdnatě jeho matka. A začaly spory o to, kdo bude na gruntu hospodařit. Poučenější už tuší, kde byl zakopán pes. Nakonec spor doputoval v roce 1711 před českou královskou komoru, kde o něm rozhodoval královský prokurátor Felix Had z Proseče. Zápis ze šesté svobodnické knihy vysvětluje oč vlastně šlo.

Jakož jest Jeho M. C. a král. svobodník v kraji kouřimském ve vsi Dubu, neb. Mikuláš Vlasák kšaftem svým v knize fiscalní N. 6 sub. lit. C14 léta 1702 vložený a pozůstalost jeho mohovitou mezi manželkou, syny a dcerama svýma, jisté otcovské pořízení učinil, o živnosti ale neb grunt svobodnický tolikoto, že Matěje syna svého nejstaršího za plnomocného hospodáře v těj živnosti do zrostu Jana a Jiříka, ještě nezletilých synů pozůstavuje a zanechává položil, jak by ale při zrostu a dosáhnutí let právních týchž dvouch nezletilých synů Jana a Jiřího s dotyčným gruntem pokračováno býti mělo žádné vysvětlené Dispositi neučinil, a proto Jan dosáhnouce let svých sám pro sebe a na místě nezletilého Jiřího mateř jeho Salomena ovdovělá Vlasáková se domnívali, že by nejstarší Matěj jim gruntu odstoupiti a odtud toliko třetí díl vzíti povinen byl, čehož také skutečně pohledávali.
Což ujavše Jeho M. Cz. slavné paměti též král. komory české rada, a královský Procurator v království Českém urozený a statečný vladyka též vysoce učený, pan Felix Václav Had z Proseče, obojích práv Doctor, vše bedlivě povážení, takto je v tom porovnati ráčil.

Měl na gruntu hospodařit dál Matěj nebo otec Mikuláš zamýšlel přenechat hospodářství Janovi a později i Jiřímu. To bylo dost i na královského prokurátora. Měl dát upřednostnit Matěje nebo mladší syny Jana a Jiřího? Šlo o chybu nebo záměr kšaftujícího otce Mikuláše? A i kdyby šlo o chybu, měl ji napravovat prokurátor? Ne na darmo byl doktorem obojích práv, takže si poradil i v této ošemetné situaci.

co se ale gruntu neb živnosti dotýče, poněvadž se z slov kšaftujícího otce jejich, kdež praví, že Matěje syna za plnomocného hospodáře do zrostu nezletilých pozůstavuje, to seznává, že jeho i po zrostu v témž gruntu ponechati a druhým odtud toliko rovný díl dáti chtěl: Pročež týž Matěj Vlasák nejstarší bratr i na budoucí časy v takovém gruntu plnomocným hospodářem zůstati, a takový jemu a dědicům jeho dědičně náležeti má, a se tímto připisuje, však s tou výminkou (ačkoliv otec jejich ten jen za 100 ß koupil) že již léta svá majícímu Janovi Vlasákovi bratru do dne a do roku na dva termíny 50 ßm: a druhému Jiřímu když let dospělých dosáhne též v roce ve dni podobně 50 ßm na dva termíny na hotově vydati má, a dále neb více žádnému nic víc povinen nebude, k čemuž také nadřečený Jan Vlasák dobrovolně přistoupil a svolil. 

Sice už se neuvádí, zda s tím byla svolná i Salomena, ale dál spor nepokračoval, takže patrně ano.

Douška 1: za soudní útraty měly všichni tři společně uhradit 5 zlatých a 50 krejcarů.

Douška 2: pro ty, kdo by chtěli vědět, jak mělo být pořízení správně pořízeno, uvádím jiný příklad, v němž se vše sepsalo správně. Ze zavěti jiného příbuzného Jindřicha Mudrocha z Tatouňovic sepsané ve stejné době - 2. května 1700.

Jana syna nejstaršího po mé smrti hospodářem pozůstavuji, aby hleděl matky své ve všem poslušný býti, ní se říditi a spravovati až do zrostu a voženění Václava mladšího syna mého, kterémužto Václavovi tuto živnost a grunt na kterémž nyní sem a zůstávám, odkazuji.