Blažej Ignác Holický podruhé

Pídil jsem se ještě trochu po dalších informacích o farářovi Holickém. Hlavně díky druhému svazku řady Posvátná místa království českého věnovanému vikariátu Berounskému, Bystřickému a Plzeňskému se mi podařilo vystopovat další pohyby faráře před i po jeho působením v Záboří a Kadově.
Zatím nejstarší jeho známé působiště byl v roce 1650 Čížkově a současně působil jako farář ve Vrčni, V roce 1657 působil jako farář v kostele sv. Vojtěcha v obci Vejprnice (str. 335). Pokud tam nějakou dobu vydržel, mohl právě z Vejprnic odejít přímo do Kadova a Záboří.
Po svém odchodu, ať už dobrovolném nebo ne, ze Záboří se jeho stopa objevuje v obci Železná (vikariát Berounský). Kniha (str. 109) ho v seznamu uvádí jako zemřelého v roce 1664, alespoň tak si vysvětluji ten křížek. Bohužel matrika zemřelých ze Železné začíná až rokem 1696, takže se Blažejovo úmrtí v tomto roce nedá potvrdit. Pravděpodobnější se mi zdá, že i z tohoto působiště odešel, což ostatně potvrdí i další údaje. Ostatně první matriku Železné založil až Holického nástupce Jakub František Lazar právě v roce 1664.
V roce 1666 se Blažej Holický krátce zastavil v Pořící nad Sázavou (str. 177). Ale jak se zde uvádí, zdržel se velmi krátce, pouze čtvrt roku a odešel pak do Strakonic.
Že je předčasné pohřbívat Holického v Železné a že jde o sporný údaj napovídá kniha samotná (str. 156), protože v roce 1669 se s farářem Blažejem Hynkem Holickým setkáme v Netvořicích (vikariát Bystřický). Podstatnějším důkazem identity i další stopou pro budoucí pátrání je ale hlavně první stránka nejstarší matriky netvořické. Ta uvádí a to písmem známým z kadovské matriky vylučujícím jakoukoli podobnost, následující:

Blažej Ignác Holický

Při zpracování historie rodinách mých předků na lnářském panství se několikrát objevilo jméno faráře Blažeje Holického. Poprvé jsem tohle jméno zaregistroval v inventáři k fondu čížkovské farnosti, kde jednou z položek byla i Copia vejtahů register Blažeje holičského. Ke své (dnešní) velké lítosti jsem tenkrát tuhle položku vynechal, což znamená, že se do Blovic budu muset vypravit ještě jednou. Podruhé, a to jsem zase nevěděl, že se jedná o jeho zápis, jsem si v jednom článku přečetl jeden z jeho zápisů o nemanželském dítěti.
Teprve až při čtení v kadovských matrikách se postupně vynořovala a odhalovala barvitá osobnost zdejšího kněze Blažeje Holického. Farář Holický si totiž do matrik zapisoval kromě běžných záležitostí, jako jsou křty a pohřby i další události, jehož ho potkaly, hlavně pak křivdy a nespravedlnosti, jež se mu dostalo od jeho okolí. Jak uvidíme, neznamená to, že by to byl nějaký uplakánek, který by si jenom stěžoval. Naopak se vždycky dovedl postarat o svoje záležitosti a někdy neváhal ani použít fyzické násilí, což bychom u kněze třeba nečekali.

Jak měli pradědečci společnou manželku

Jeden ze starších příspěvků, který jsem publikoval i jinde, ale pořád je to o jedné z mých nejoblíbenějších rodopisných náhod.

Jak se postupně doplňují další podrobnosti o rodinách našich předků, vyplouvají na povrch i zajímavé souvislosti. Jednou z nich je i společná manželka mezi více předky, což je i tento případ. Nechci samozřejmě ani naznačit, že by v nějakém zapadlém ovčíně na lnářském panství kvetlo mnohomužství, ale prozaičtější situaci, kdy se vdova po smrti manžela znovu provdala.

Josef hezky píše, pošleme ho na študie aneb rodina padělatelova

Jeden starší článek, který by ale neměl zapadnout. 

Jak se rodový vývod rozrůstá do šířky, zvyšuje se možnost, že se v něm objeví i někdo, kdo svými činy přesáhne hranice lokální komunity a zapíše se do širší povědomí a v některých případech dokonce i do dějin národních. Ačkoliv není a nemá být cílem rodopisného bádání hledání slavných nebo snad šlechtických předků, když se někdo takový v dosahu rodového historika vyskytne, bývá zpravidla okamžitě polapen a zapracován do grafu. I v mém případě se v našem rodokmenu objevila Osobnost, která se dostala na stránky mnoha knih a dopracovala se až k maturitní otázce. Nejde sice o předka, resp. příbuzného, přímého, ale s ohledem na způsob, jakým svůj věhlas získal, je to vlastně dobře.

Josef Linda

S Marií Lindovou a později Slancovou se k našemu rodokmenu připojuje i další člen Lindovic rodiny, po kterém zůstala stopa nejenom na stránkách mitrovických matrik, ale jeho jméno se objevuje na stovkách dalších stran. Z těch stohů papíru některé popsal on sám, ale většina z nich ale byla popsána o něm; a bohužel ne zrovna v lichotivých souvislostech. Ale o tom až později.

Vraťme se do roku 1761, kdy se ve středu 23. prosince v rodině Petra Lindy, narodil syn Emanuel. Pokřtěn byl na Štědrý den v mitrovickém kostele a stejně jako jeho sestře se mu dostalo druhého křestního jména; pokřtěn byl Emanuel Adam, i když s Adamem si pak asi nikdo hlavu nelámal.
Emanuel se stejně jako asi většina Lindů živil v mitrovických hutích. V různých zápisech v matrikách se objevují povolání jako slévač, havíř, kohlmistr nebo uhloměřič.
Manželství uzavřel s mitrovickou Dorotou Dobiášovou v sobotu 15. listopadu 1788, když mu bylo necelých 27 let. V manželství se jim narodilo šest dětí. Tři synové – Josef (*1789), Jan (*1792) a Emanuel (*1800) – a tři dcery Anna (*1794), Dorota (*1797) a Marie (*1803). Přitom synové Jan a Emanuel zemřeli jako děti.

Ludmila a Dorota

Přes Vánoční svátky jsem měl trochu času, a snažil jsem se proto doplnit některá chybějící data v rodinách předků. Jedním z nich byla i rodina Matěje Čermáka, sedláka z Činěvse. U něj se zase objevila jedna nesrovnalost.

Kostel sv. Václava v Činěvsi

Praprapraprapradědečkovi Matějovi se mezi roky 1767 až 1805 narodilo dohromady 16 dětí. Mezi nimi byla i dvojčata Ludmila a Dorota, které se narodily 12. září 1779 a o den později byly pokřtěny v činěvském kostele sv. Václava. Jak už to ale v případě dvojčat bývalo pravidlem, jejich přežití  bývalo vždy na vážkách. Proto mě v létě nepřekvapilo, když jsem v matrice zemřelých našel zápis o pohřbu Doroty. Zemřela 25. října téhož roku a pohřbena byla na farním hřbitově. O její identitě jsem neměl nejmenších pochyb. Odpovídalo jméno otce, číslo domu, seděl dokonce věk zapsaný v matrice zemřelých s přesností na dny a v matrice bylo k dovršení všeho ještě napsáno, že zemřelá Dorota byla z dvojčat. O to větší bylo překvapení, když jsem v matrice oddaných našel Dorotinu svatbu. V květnu 1797 se osmnáctileté dcera Matěje Čermáka provdala za Jana Muchu, sedláka za Srbce. Po příznacích smrti ani památky. Ani tady nemohly být nějaké pochybnosti o identitě. Odpovídal věk, číslo domu, jméno otce. Tenkrát před 18 let tedy asi nezemřela Dorota, ale její sestra Ludmila. Konečně další dcera narozená v roce 1782 také dostala jméno Ludmila.
Nešlo tedy o nic jiného než chybu. A v tu chvíli začala pracovat fantazie a začal jsem si představovat, jak to asi tenkrát bylo.
Zdrcený Matěj Čermák jde na faru, aby dohodnul s farářem na zítřek pohřeb. "Je mi to moc líto," říká procítěně farář, a "která z těch dvojčátek to jako byla", ptá se. Čermák se rozpačitě škrábe na hlavě. "A víte, že ani nevim, pane faráři. Když voni si byly tak podobný. No tak snad asi Dorota."
Druhý den po pohřbu běžel Matěj na faru znovu. Manželka mu totiž pěkně vyčinila hned, jak přišli domů. "Div jsem duši nevypustila, když jsem slyšela Dorota. Čermáku, hned pudeš a panu faráři to vysvětliš. Prej Dorota ..." Marně manžel namítal, že jsou si tak podobný a že je to vlastně jedno a že by přece mohli Dorotě začít říkat Ludmila. Hned běžel.
Jenže přišel pozdě; farář už měl Dorotu zapsanou v matrice a hned vysvětloval, že mu za týden přijede na kontrolu vikář, poděbradský děkan. "Teď tam prostě škrtat nemůžu, to bych neobstál. Pan děkan si na tohle potrpí." A Čermák, že manželka mu to spočítá, když to nevyřídí. Nakonec byl ale farářův strach z vikáře větší než Matějův z manželky Rosálie.
Tak se asi dohodli, že "o tom přece nemusí nikdo vědět". Chudáka Ludmilu do matriky nezepsali a nebožka Dorota se mohla v osmnácti letech šťastně provdat.  Všichni asi nakonec byli spokojeni, farář, vikář, Čermák s manželkou, i ta Dorota se o ničem nedozvěděla. Jen rodopisci po 250 letech mají o čem přemýšlet.

Požární hlídka

Díky Blackdogovi jsem se dostal k zajímavé brožurce o sboru dobrovolných hasičů v Radošicích. Kromě popisu, jak se sdružení zakládalo, je tam i přehled jednotlivých požárů, které v obci vypukly. A některé z nich se týkaly se i "naší usedlosti". Celkem tedy na Houškovském gruntě hořelo dvakrát. První požár vypukl v roce 1894. V pátek 6. dubna začala hořet společná stavba stodoly č. 44 a č. 14. A jak se píše dál "zakrátko ohněm zachvácena i sousední stavení. Jen za velikého úsilí místního sboru dobrovolných hasičů se podařilo zabránit v šíření požáru". Následky požáru pro naše předky byly ještě mírné, shořela "jen" stodola a kůlna. Naproti v č. 44 dopadli mnohem hůř, neboť hospodáři Vojtěchovi shořela všechna stavení. A jeho sousedé dopadli stejně špatně. V č. 71 hospodáři Josefovi Bártovi shořely "veškerá stavení", Františkovo Bártovi z č. 13 stodola a chlív a Václav Bárta z č. 11 přišel o obytný dům.

Stříkačka od firmy J. Hollman z Plzně zasahovalo u požáru v roce 1894.

Na okraj poznamenávám, že místní hasičský sbor tou dobou existoval jenom jeden rok, takže se jednalo o úctyhodný výkon. Na druhou stranu stavení Jana Polana, předsedy spolku, a Jana Hlíny, tehdejšího velitele hasičů, stála také v blízkém sousedství Houškovského gruntu, ale ze strany opačné (tedy na straně bližší č. 14) než stavení Bártovic. To jistě na věci nic neměnilo a zasahující jednotka se snažila úplně stejně.

Druhý požár u Houšků vypukl o 16 let později v létě roku 1910. A znovu to byl Vojtěch Pelák z č. 44, kdo přišel o stavení. Stalo se v pondělí 18. července půl hodiny po půlnoci.

Inzertní část Plzeňských listů ze soboty 19. listopadu 1887. Stříkačku si v obci pořídili ještě předtím, než spolek dobrovolných hasičů vznikl. Možná šlo o reakci na požár v roce 1886, kdy ve vsi shořela čtyři stavení a stodola.

O prapratetě Marii

Jak už to někdy bývá, náhoda člověku přihraje nějaký matriční zápis, který dlouhou hledal nebo který ho prostě jenom zajímá, a to v matrice, kterou náhodou procházel kvůli něčemu úplně jinému. A o to víc to potěší, když mu zápis odpoví na jednu z mnoha malých otázek na osudy lidí, kteří se dostanou do jeho rodokmenu.
Mě se tohle nedávno poštěstilo se sestrou praprapradědečka Marií. Věděl jsem, že se narodila jako poslední dítě v rodině Václava a Anny. Ale co se s ní stalo potom, jsem netušil. Chyběl o ní zápis v matrice oddaných v jejich farnosti, kde by se s největší pravděpodobností vdávala; ale chyběl i zápis o tom, že by zemřela, a to přitom matriky zemřelých jsou dostupné až do třicátých let.
Marie se mi přitom vynořila z pozemkových knih celkem nečekaně a docela mě přitom potrápila. V roce 1873 převáděl otec Josef na syna Josefa a jeho manželku Marii rodovou usedlost. Mladí manželé přitom na sebe převzali závazek dodání jmenované Marie Pelákové jedné krávy a svadebního výbytu, kteréžto věno pro Marii Pelákovou jménem podílu též váznou na usedlosti řečené na základě zmíněného zápisu a má se těmto manželům za to odraziti z ceny postupní výše uvedené částka per …… 50zl. r. č. Přiznávám, že mi dlouho nedocházelo, kdo ta Marie vůbec je. Jediná žijící sestra nového hospodáře se jmenovala Anna a nějak automaticky jsem předpokládal, že všichni ostatní sourozenci starého hospodáře jsou vybiti. Chyba lávky. Marie byla o bezmála 20 let mladší než její bratr Josef. A byla jen o 9 let starší než její synovec Josef.
Takže když v roce 1873 sepisovali smlouvu o převzetí gruntu, bylo Marii 34 let. Naštěstí pro ní se skutečné předání mělo uskutečnit až v roce 1876, do kdy měl hospodář starý hospodář, její bratr. Pak by totiž s největší pravděpodobností  pro ní na statku nebylo místo. Mladý hospodář by se stěží staral o vejminkáře a také o novou rodinu, a tak Marie musela hledat jinou cestu, jak se zajistit. A tak se, chtě nechtě, ve svých 39 letech provdala v Blatné za vdovce Františka Lexu z Bratronic.

Na Vyšehradském hřbitově

Minulý týden jsem si konečně našel čas, abych se vrátil na Vyšehradský hřbitov a vyfotil hrob bratrů mojí prababičky Františky Fialy a Josefa Fialy. Byl jsem tam brzy ráno, na hřbitově ani duše (no možná bych měl napsat ani noha), jenom počasí, i když bylo hluboké léto, bylo spíš dušičkové. I to se podepsalo na kvalitě fotek.

Hrob Františka Fialy, jeho manželky a bratra Josefa.