Josef hezky píše, pošleme ho na študie aneb rodina padělatelova

Jeden starší článek, který by ale neměl zapadnout. 

Jak se rodový vývod rozrůstá do šířky, zvyšuje se možnost, že se v něm objeví i někdo, kdo svými činy přesáhne hranice lokální komunity a zapíše se do širší povědomí a v některých případech dokonce i do dějin národních. Ačkoliv není a nemá být cílem rodopisného bádání hledání slavných nebo snad šlechtických předků, když se někdo takový v dosahu rodového historika vyskytne, bývá zpravidla okamžitě polapen a zapracován do grafu. I v mém případě se v našem rodokmenu objevila Osobnost, která se dostala na stránky mnoha knih a dopracovala se až k maturitní otázce. Nejde sice o předka, resp. příbuzného, přímého, ale s ohledem na způsob, jakým svůj věhlas získal, je to vlastně dobře.

Josef Linda

S Marií Lindovou a později Slancovou se k našemu rodokmenu připojuje i další člen Lindovic rodiny, po kterém zůstala stopa nejenom na stránkách mitrovických matrik, ale jeho jméno se objevuje na stovkách dalších stran. Z těch stohů papíru některé popsal on sám, ale většina z nich ale byla popsána o něm; a bohužel ne zrovna v lichotivých souvislostech. Ale o tom až později.

Vraťme se do roku 1761, kdy se ve středu 23. prosince v rodině Petra Lindy, narodil syn Emanuel. Pokřtěn byl na Štědrý den v mitrovickém kostele a stejně jako jeho sestře se mu dostalo druhého křestního jména; pokřtěn byl Emanuel Adam, i když s Adamem si pak asi nikdo hlavu nelámal.
Emanuel se stejně jako asi většina Lindů živil v mitrovických hutích. V různých zápisech v matrikách se objevují povolání jako slévač, havíř, kohlmistr nebo uhloměřič.
Manželství uzavřel s mitrovickou Dorotou Dobiášovou v sobotu 15. listopadu 1788, když mu bylo necelých 27 let. V manželství se jim narodilo šest dětí. Tři synové – Josef (*1789), Jan (*1792) a Emanuel (*1800) – a tři dcery Anna (*1794), Dorota (*1797) a Marie (*1803). Přitom synové Jan a Emanuel zemřeli jako děti.

Ludmila a Dorota

Přes Vánoční svátky jsem měl trochu času, a snažil jsem se proto doplnit některá chybějící data v rodinách předků. Jedním z nich byla i rodina Matěje Čermáka, sedláka z Činěvse. U něj se zase objevila jedna nesrovnalost.

Kostel sv. Václava v Činěvsi

Praprapraprapradědečkovi Matějovi se mezi roky 1767 až 1805 narodilo dohromady 16 dětí. Mezi nimi byla i dvojčata Ludmila a Dorota, které se narodily 12. září 1779 a o den později byly pokřtěny v činěvském kostele sv. Václava. Jak už to ale v případě dvojčat bývalo pravidlem, jejich přežití  bývalo vždy na vážkách. Proto mě v létě nepřekvapilo, když jsem v matrice zemřelých našel zápis o pohřbu Doroty. Zemřela 25. října téhož roku a pohřbena byla na farním hřbitově. O její identitě jsem neměl nejmenších pochyb. Odpovídalo jméno otce, číslo domu, seděl dokonce věk zapsaný v matrice zemřelých s přesností na dny a v matrice bylo k dovršení všeho ještě napsáno, že zemřelá Dorota byla z dvojčat. O to větší bylo překvapení, když jsem v matrice oddaných našel Dorotinu svatbu. V květnu 1797 se osmnáctileté dcera Matěje Čermáka provdala za Jana Muchu, sedláka za Srbce. Po příznacích smrti ani památky. Ani tady nemohly být nějaké pochybnosti o identitě. Odpovídal věk, číslo domu, jméno otce. Tenkrát před 18 let tedy asi nezemřela Dorota, ale její sestra Ludmila. Konečně další dcera narozená v roce 1782 také dostala jméno Ludmila.
Nešlo tedy o nic jiného než chybu. A v tu chvíli začala pracovat fantazie a začal jsem si představovat, jak to asi tenkrát bylo.
Zdrcený Matěj Čermák jde na faru, aby dohodnul s farářem na zítřek pohřeb. "Je mi to moc líto," říká procítěně farář, a "která z těch dvojčátek to jako byla", ptá se. Čermák se rozpačitě škrábe na hlavě. "A víte, že ani nevim, pane faráři. Když voni si byly tak podobný. No tak snad asi Dorota."
Druhý den po pohřbu běžel Matěj na faru znovu. Manželka mu totiž pěkně vyčinila hned, jak přišli domů. "Div jsem duši nevypustila, když jsem slyšela Dorota. Čermáku, hned pudeš a panu faráři to vysvětliš. Prej Dorota ..." Marně manžel namítal, že jsou si tak podobný a že je to vlastně jedno a že by přece mohli Dorotě začít říkat Ludmila. Hned běžel.
Jenže přišel pozdě; farář už měl Dorotu zapsanou v matrice a hned vysvětloval, že mu za týden přijede na kontrolu vikář, poděbradský děkan. "Teď tam prostě škrtat nemůžu, to bych neobstál. Pan děkan si na tohle potrpí." A Čermák, že manželka mu to spočítá, když to nevyřídí. Nakonec byl ale farářův strach z vikáře větší než Matějův z manželky Rosálie.
Tak se asi dohodli, že "o tom přece nemusí nikdo vědět". Chudáka Ludmilu do matriky nezepsali a nebožka Dorota se mohla v osmnácti letech šťastně provdat.  Všichni asi nakonec byli spokojeni, farář, vikář, Čermák s manželkou, i ta Dorota se o ničem nedozvěděla. Jen rodopisci po 250 letech mají o čem přemýšlet.

Požární hlídka

Díky Blackdogovi jsem se dostal k zajímavé brožurce o sboru dobrovolných hasičů v Radošicích. Kromě popisu, jak se sdružení zakládalo, je tam i přehled jednotlivých požárů, které v obci vypukly. A některé z nich se týkaly se i "naší usedlosti". Celkem tedy na Houškovském gruntě hořelo dvakrát. První požár vypukl v roce 1894. V pátek 6. dubna začala hořet společná stavba stodoly č. 44 a č. 14. A jak se píše dál "zakrátko ohněm zachvácena i sousední stavení. Jen za velikého úsilí místního sboru dobrovolných hasičů se podařilo zabránit v šíření požáru". Následky požáru pro naše předky byly ještě mírné, shořela "jen" stodola a kůlna. Naproti v č. 44 dopadli mnohem hůř, neboť hospodáři Vojtěchovi shořela všechna stavení. A jeho sousedé dopadli stejně špatně. V č. 71 hospodáři Josefovi Bártovi shořely "veškerá stavení", Františkovo Bártovi z č. 13 stodola a chlív a Václav Bárta z č. 11 přišel o obytný dům.

Stříkačka od firmy J. Hollman z Plzně zasahovalo u požáru v roce 1894.

Na okraj poznamenávám, že místní hasičský sbor tou dobou existoval jenom jeden rok, takže se jednalo o úctyhodný výkon. Na druhou stranu stavení Jana Polana, předsedy spolku, a Jana Hlíny, tehdejšího velitele hasičů, stála také v blízkém sousedství Houškovského gruntu, ale ze strany opačné (tedy na straně bližší č. 14) než stavení Bártovic. To jistě na věci nic neměnilo a zasahující jednotka se snažila úplně stejně.

Druhý požár u Houšků vypukl o 16 let později v létě roku 1910. A znovu to byl Vojtěch Pelák z č. 44, kdo přišel o stavení. Stalo se v pondělí 18. července půl hodiny po půlnoci.

Inzertní část Plzeňských listů ze soboty 19. listopadu 1887. Stříkačku si v obci pořídili ještě předtím, než spolek dobrovolných hasičů vznikl. Možná šlo o reakci na požár v roce 1886, kdy ve vsi shořela čtyři stavení a stodola.

O prapratetě Marii

Jak už to někdy bývá, náhoda člověku přihraje nějaký matriční zápis, který dlouhou hledal nebo který ho prostě jenom zajímá, a to v matrice, kterou náhodou procházel kvůli něčemu úplně jinému. A o to víc to potěší, když mu zápis odpoví na jednu z mnoha malých otázek na osudy lidí, kteří se dostanou do jeho rodokmenu.
Mě se tohle nedávno poštěstilo se sestrou praprapradědečka Marií. Věděl jsem, že se narodila jako poslední dítě v rodině Václava a Anny. Ale co se s ní stalo potom, jsem netušil. Chyběl o ní zápis v matrice oddaných v jejich farnosti, kde by se s největší pravděpodobností vdávala; ale chyběl i zápis o tom, že by zemřela, a to přitom matriky zemřelých jsou dostupné až do třicátých let.
Marie se mi přitom vynořila z pozemkových knih celkem nečekaně a docela mě přitom potrápila. V roce 1873 převáděl otec Josef na syna Josefa a jeho manželku Marii rodovou usedlost. Mladí manželé přitom na sebe převzali závazek dodání jmenované Marie Pelákové jedné krávy a svadebního výbytu, kteréžto věno pro Marii Pelákovou jménem podílu též váznou na usedlosti řečené na základě zmíněného zápisu a má se těmto manželům za to odraziti z ceny postupní výše uvedené částka per …… 50zl. r. č. Přiznávám, že mi dlouho nedocházelo, kdo ta Marie vůbec je. Jediná žijící sestra nového hospodáře se jmenovala Anna a nějak automaticky jsem předpokládal, že všichni ostatní sourozenci starého hospodáře jsou vybiti. Chyba lávky. Marie byla o bezmála 20 let mladší než její bratr Josef. A byla jen o 9 let starší než její synovec Josef.
Takže když v roce 1873 sepisovali smlouvu o převzetí gruntu, bylo Marii 34 let. Naštěstí pro ní se skutečné předání mělo uskutečnit až v roce 1876, do kdy měl hospodář starý hospodář, její bratr. Pak by totiž s největší pravděpodobností  pro ní na statku nebylo místo. Mladý hospodář by se stěží staral o vejminkáře a také o novou rodinu, a tak Marie musela hledat jinou cestu, jak se zajistit. A tak se, chtě nechtě, ve svých 39 letech provdala v Blatné za vdovce Františka Lexu z Bratronic.

Na Vyšehradském hřbitově

Minulý týden jsem si konečně našel čas, abych se vrátil na Vyšehradský hřbitov a vyfotil hrob bratrů mojí prababičky Františky Fialy a Josefa Fialy. Byl jsem tam brzy ráno, na hřbitově ani duše (no možná bych měl napsat ani noha), jenom počasí, i když bylo hluboké léto, bylo spíš dušičkové. I to se podepsalo na kvalitě fotek.

Hrob Františka Fialy, jeho manželky a bratra Josefa.

Dva Matějové

V posledních dnech jsem se vlastně poprvé setkal s klasickým problém, který potkal nejednoho rodopisce, a to stejnojmenný manželský pár ve vesnici. A setkání to bylo docela "tvrdé". Vzhledem k tomu, že v dobách 18. století se točila jen nějaká dvacítka jmen, a vzhledem k nízké mobilitě není zas tak překvapivé, že se v jedné vesnici objeví manželský pár, které má kromě stejného příjmení i stejná jména křestní. A pokud mluvíme o době před rokem 1770 a zavedením čísel domů, taková situace každému pěkně zatopí.

Nepřestává mě překvapovat ...

... jak moc bývají všechny rodiny propojené. Dnes jsem si do Ancestry doplňoval informace o svatbách a rodinách, o kterých jsem psal posledně. Bylo mi líto to zahodit, když už jsem si tu práci dal a zápisy si vyhledal. Když jsem ale vyplňoval údaje o rodinách nevěst, hned ve dvou případech jsem zjistil, že jména rodičů už v rodokmenu (v tom nejširším možném smyslu slova) zapsané mám. A k dovršení všeho jsem tam našel i Tomáše Šimůnka, mistra ševcovského.

O lnářských kořenech rodiny Kovařovicových

Sám nadpis je trošku zavádějící. Nejde mi ani tak o kořeny rodu Kovařovicových, ti asi budou mít svůj původ v Plánici. Šlo mi spíš o linii jejich matky Barbory Šimůnkové. Už jsem tu psal, že v minulosti měli Fialovi a Šimůnkovi k sobě blízko. Zvědavost mi přece jenom nedala a chtěl jsem se přesvědčit, zda nakonec František Fiala a jeho první manželka Františka Kovařovicová neměli společného předka.
Křestní zápis Františky z roku 1858 uvádí, že její matka Barbora byla manželskou dcerou Vojtěcha Šimůnka, zedníka ze Lnářů a jeho manželky Veroniky. Křestní zápis Barbory se podařilo najít ve lnářských matrikách najít celkem snadno - jejich indexy jsou poměrně spolehlivé. V sobotu 27. září 1828 se v č. 29 Vojtěchovi Šimůnkovi, tehdy ještě pouhému zednickému tovaryšovi, narodila a byla pokřtěna dcera Barbora. Matka a manželka Veronika je v matrice uváděna jako dcera po Filipovi Hájkovi, pololáníku ze Lnář č. 43, a Josefy, rozené rovněž Hájkové. Rodiče Vojtěch a Veronika měli svatbu o dva roky dříve, v úterý 14. listopadu 1826 ve Lnářích. Kromě běžných informací potvrzuje identitu rodičů nevěsty Veroniky a hlavně obsahuje zprávu o rodičích ženicha. Dvaadvacetiletý Vojtěch byl synem zesnulého Tomáše Šimůnka, měšťana, a Kateřiny Maškové ze Lnář. Za svědky jim šel jistý Franc Šimůnek, rychtář ze Lnář.
Konečně svatba Tomáše Šimůnka a Kateřiny Maškové byla v úterý 10. února 1801 také ve Lnářích. O Tomášovi tehdy farář zapsal, že mu bylo v době sňatku 46 a že profesí byl mistr ševcovský a stavem vdovec. Dosavadní zkušenosti se lnářskými matrikami, nebo spíš se jejich autory, jsou celkem dobré a na věk snoubenců jsem se zatím vždy mohl spolehnout. Tomáš, jinak tedy pradědeček Františky Kovařovicové, se měl narodit kolem roku 1755.
Nechtěl jsem se pouštět do hledání další generace a pátrat po narození Tomáše Šimůnka v kasejovických matrikách; nepatří přece jen mezi hlavní objekty mého zájmu. Profese obou Šimůnků spíš napovídá, že se jednalo o řemeslníky, kteří s rodinou polních mistrů nemají nic společného. Moje dosavadní zkušenosti s rodinami polních mistrů by napovídaly, že se tahle profese bude v rodině dědit. Navíc přehled držitelů gruntů ve Lnářích uvádí mezi držiteli sedláka Šimůnka už počátkem 18. století.
Společní předci Františka (Fialy) a Františky (Kovařovicové) tak sice nejsou vyloučeni, vezmeme-li v úvahu shodné jméno i oblast, ale zatím nejsou potvrzeni. V budoucnu se určitě k rodině polních mistrů Šimůnkových budu vracet, přece jen patří mezi přímé předky, takže se třeba nějaké napojení na Šimůnkovi, sedláky a řemeslníky ze Lnář přece jen najde. Momentálně ale moje zvědavost byla ukojena a po dalších kořenech rodiny Kovařovicovi ani Šimůnkovi pátrat nehodlám.